Jó, doktoři?

Ono se to stejně všechno léčí samo.

Náš pan doktor je opravdový sypmaťák, chytrý, veselý a je nesmírně příjemné s ním strávit pár chvil. Pokud se ovšem nejedná o nějakou nemoc. To je pak lepší jít ke kostelníkovi.
 
Navštívila jsem ho ve svém životě třikrát.
Poprvé, když jsem si donesla domů v zažívacím traktu salmonelózu z výletní klobásy a šest neděl jsem potom nemusela do práce a kromě prvních třech dní mi nic nebylo. To jsem mu byla vděčná, protože jsem si v takto nečekaně získaném čase udělala nějaké profesní zkoušky, které se mi hodí dodnes.

Podruhé už to bylo horší. Ono mi v podstatě nic nebylo, ale nechápala jsem, co se děje. Doktor evidentně také ne. Šlo o to, že mě najednou začal svědit někde kousek kůže, já se poškrábala a to byl problém, protože okamžitě byla kůže pryč a zůstalo odhalené místečko o velikosti čočky, které začalo hnisat. Objevil se mi vždy jeden takový exemplář a až se zahojil, objevil se jinde. Někdy na ruce, někdy na noze.
Doktor na to koukal a dal mi antibiotika. Jenže stav se neměnil a já mezitím zkoušela různé prací prášky, sledovala co jím a piju.
Takhle to trvalo půl roku a jak to přišlo, tak to odešlo. Najednou se ti paskřivci přestaly dělat a oba jsme z toho měli radost, kterou dal pan doktor najevo nesmrtelnou větou:

"Víte, já si stejně myslím, že to byly AKTA X."

A byla jsem vyléčená.

Potřetí jsem byla v zázračné ordinaci asi před měsícem. (Razítko do těhotenské průkazky nepočítám.) Měsíc před porodem mi vždy večer otékaly nohy. Jenže to je normální, pamatuji si na to i u Alex a letošní tropická vedra k tomu jen přispívala. Večer otekly, přes noc splaskly. Jenže po porodu otekly a už tak zůstaly. Ať jem dělala, co jsem chtěla, nohy byly pořád stejné a ohavné otoky se ani nehnuly. Nezbývalo, než navštívit drahého lékaře. Vzal mi krev do několika zkumavek, změřil mi tlak a prohmátl místa, kdy jsem mívala před časem kotníky.
"Uvidíme," pravil a pozval si mě za dva dny, až mu přijdou výsledky rozborů z mé pracně vydobyté krve, která vždycky do těch zkumavek neochotně kape v konzistenci kečupu. (Jó, budu víc pít.)  
Za ony dva dny se podíval na vyjetiny z počítačů příslušných pracovišť a zhluboka se zamyslel.
"Máte všechno v normě," pokrčil rameny. "Jen draslíku máte víc, nejedla jste meruňky?"
To mě rozesmál. "A kdo je letos nejedl?" zeptala jsem se o on se s pochopením usmál.
"Na odvodnění vám nic dát nemůžu, když kojíte, tak zkuste jednu tabletu hořčíku denně," řekl a napsal mi recept.
"A stavte se za dva měsíce, to jsem sám zvědav..." řekl, když mě vyprovázel ze dveří.

Nevím, jestli pomohly tablety hořčíku, spousta nachozených kilometrů za kočárem a se psem nebo moje víra, že vše se v dobré obrátí a ty cizí nohy zmizí, ale před dvěma dny jsem se ráno probudila a otoky nikde.
Moje první myšlenka byla naprosto zvrhlá, neboť jsem s radostí pomyslela na to, že nebudu muset vyhodit to stádo lodiček, které odpočívá v botníku.

Zvědavost pana doktora ukojím už asi jen telefonicky příští týden, abych ho potěšila, že jeho léčebná kůra zabrala a uvidíme, s čím budeme bojovat příště a co se mi vyléčí samo.