Suma sumárum

po šesti týdnech

Občas sedím u postýlky, kde spí to moje božátko a stále tomu moc nevěřím.
Vybavila se mi stará příhoda, jak jednou přišel náš taťka domů, smál se, jako kdyby jedl tatranku naštorc a neobyčejně vesele pravil:"Já mám takovou radost, představte si, že jsem právě našel venku na zemi pětistovku a přitom jsem ji vůbec nehledal."
Tak takhe nějak se teď cítím já.
Spí tu človíček, kterého jsem před rokem ještě vůbec neznala, nijak jsem ho nehledala, ale možná si on našel mě.
Začal mi s ním nový, jiný život.
Zmatený, tápající, vyčerpávající, leč nádherný.

Všechno je jinak a s příchodem mrňouse domů už nic není jako předtím.

Ale zanechám sentimentálních pocitů, hurá na fakta.

Z nějaké vnitřní obrany před možným průšvihem jsem nic nenakupovala dopředu.
Jediné, co jsem měla, byl kočárek a autosedačka, čímž jsem postavila na hlavu všechny pověry o nevhodnosti kupování kočárku dopředu a znovu tak dokázala, že černá kočka přes cestu je jen normální živočich, jako každý jiný, který chce přejít na druhou stranu silnice či chodníku, aniž by mi kvůli tomu vymřelo půl rodiny.

Jen co jsem se trochu otřepala z nevyspání, nechala jsem si od známého majitele obchůdku s dětskými věcmi dovézt domluvenou výbavičku a pak se vrhla na internet, čím bych to ještě měla doplnit.

Stále jsem nevěděla, jak to udělat nejlépe s koupáním, přebalovací pult s vaničkou se mi zdál jako šílený krám do baráku s velmi omezenou dobou využití, ale od přebalování prcka na postýlce mě do tří dnů začaly tak bolet záda, že to chtělo rychle nějaké řešení.

Do téhle situace vtrhli moji rodiče a co nevidím?
Dali mi přebalovací pult!
Po pěti týdnech užívání volám radostným hlasem, že je to to nejlepší nejpraktičtější, co používám.
Jako dvojku v praktičnosti vidím pojízdný koš, kam mrňouse uložím po ranním krmení a on pak se mnou může jezdit po celém bytě a na noc jde zase do normální postýlky v ložnici.
Jen jsem musela zrušit z košíku ty šílené kanýrky a baldachýnky, abych na něj vůbec viděla.
A No.3 je jednoznačně mandl, který jsem užívalal už na Alexiny plenky a teď jsem ráda, že zůstal doma a zase slouží jak má.
Jen tu rychlozavinovačku jsem do něj cpát neměla!
Upečený suchý zip není nic moc.

Co mi ovšem chybělo nejvíc, v péči o ten bezbranný uzlíček, byl nějaký návod k použití.
Otázky se rojily rychlostí blesku a odpovědi na ně nikde.
A není blbějšího místa, kde je hledat, než internet, neboť tam se vždy zaručeně dozvím, že na otázku "A" je správná odpověď  "ano" i "ne".
Po projití neskutečně bohaté nabídky instruktážní literatury jsem musela nejprve oddělit zrno od plev a asi se mi to povedlo, protože v zakoupených knihách jsem našla velmi rozumné odpovědi na všechno, co jsem chtěla vědět a i spoustu věcí, o kterých jsem neměla ani tušení, že bych je vědět potřebovala.
Bezvadná je kniha Evy Kiedroňové "Něžná náruč rodičů" a pak mě jako obvykle nezklamalo nakladatelství Grada, kde jsem našla "První tři roky života dítěte" od Dorro Kammerera a do blízké budoucnosti i "Jídelníček kojenců a malých dětí" od Martina Gregora.

Jen  v žádné té knize jsem nenašla, kde mají miminka ten knoflík, kterým se vypíná to to jejich vřeštění.
A to prý mám ještě zlaté dítě, jiné vřeští mnohem víc, říkají mi všichni.
Zatím jsme se s mrňouskem vždy nějak domluvili, ale stejně, pokud by se mě to týkalo, jakože netýká, nazvala bych ho jednoznačně "antikoncepčním kňouralem".

Trochu kojíme, trochu přikrmujeme a asi mu to vyhovuje, protože v noci spí pravidelně od 22 do 5 do rána, jen sem tam kolem druhé hodiny chce přebalit.
V zoufalé starosti, aby chudák Otesánek neměl hladeček, píšu si od začátku, jako blázen, všechno, co vypije a teď tedy mohu hodit do placu jednu statistickou perlu:

Na přibrání dvou kilo váhy a deseti cm délky je potřeba 31 litrů mléka v průběhu šesti týdnů.

Z čehož je jasně patrné, že jsme během této doby vyrostli ze všech malých dupaček a body, přeskočili jednu velikost úplně a já jsem ráda, že vše kupuji tak  "za letu" co je zrovna potřeba, protože co bych s těmi nejmenšími věcmi teď dělala.
Do žádného kočárkového gangu jsem se zatím nepřipojila a ani to v nejbližší budoucnosti neplánuji, zato už mohu říct, že jsme spolu najezdili pěkných pár kilometrů po vlastech českých a můj malinkatý turista už se mnou byl v Třemošnici, kousek od Chrudimi, v Pardubicích a v Holicích a několikrát v Olomouci a už měl jednou namále, aby se neocitl i v Ostravě.
A teď momentálně je mou největší starostí, jak to vše udělám za pár dnů, které zbývají do otevření baru na novou sezónu, protože, ač jsme nekuřácký podnik a určitě i baby friendly, tohle bychom spolu asi nezvládli.