Pracovně nepracovní oběd

Referuji hned za tepla, studené to není ono.

Včera jsem měla docela pracovní den a bylo to fajn, zopakuji si to častěji, zmenšuje to mé ponorkové pocity, co zažívám doma.
Příjemným zakončením pilného dopoledne mělo být jednání s jedním panem inženýrem, které jsme si domluvili do hogo fogo restaurace.

Asi hodinu před plánovanou schůzkou mi zavolal, že by to rád přeložil jinam, do podniku, kde se lépe vaří a že bychom to pojali jako pracovní oběd.

Prima! A taky se tam lépe parkuje.

V tu správnou hodinu jsme se Štěpánkem přijeli, pan inženýr Wind už seděl u stolu na terase, a mával na nás jídelním lístkem.
Trochu mě překvapil, protože jsem zvyklá, že se nejprve jedná a pak obědvá, neboť unavený mozek po jídle toho moc nevymyslí.

Ale budiž, ať si dá, alespoň mi vše odkýve.

Potřásli jsme si pravicemi, prohodili pár frází a on zabořil pohled do seznamu podávaných dobrot.
Já nic číst nemusela, v téhle restauraci si vždy dávám "surimi salát", což je dobrotka z ledového salátu, surimi tyčinek, pomeranče, červené papriky a báječného dresingu.

Jak si tak četl a převracel stránky, přemýšlela jsem co si asi objedná. Věkem někde mezi třiceti a pětatřiceti lety, atletická postava, teňoučká košile z drahé látky, hluboko rozepnutá nenechala nikoho na pochybách, že její majitel se právě vrátil od moře...

To bude stejk, přes celý talíř, odhadovala jsem v duchu.

Ale, co to?
Odložil jídelní lístek (dá se tomu ještě tak říkat, když to má deset stran?) a popadl papírek s "denním menu za padesát".

Po minutě se obrátil na mě, zda mám vybráno a tlemil se přitom blahem.
"Ano," řekla jsem a nechápala důvod jeho náhlé radosti.
Mávl na číšníka, já jsem si řekla o svůj salát a on zasněně pronesl:

"Tu semlbábu."

Kousla jsem se do rtu, abych nevyprskla smíchy.

Za chvilku jsme měli vše na stole a on se pustil s chutí do jídla. Trochu jsme si u toho povídali, ale za moc to nestálo, on tu žemlovku tak prožíval, že jsem čekla, kdy začne pochrochtávat.

Dojedli jsem a pak to přišlo:

Nožem v ruce si přivolal číšníka:"Doneste mi to ještě jednou."
"Tu žemlovku?" zeptal se číšník trochu nevěřícně.
"Ano", přikývl pan inženýr, ještě s posledním soustem v puse..
Pak mu asi něco došlo a mě se zeptal:"Nebude vám vadit, když si ještě přidám? Je moc dobrá."

To už jsem se smála naplno.

"Ne, určitě mi to vadit nebude, jen si dejte, asi máte žemlovku rád, že?"
Už zase s plnou pusou nové porce jen přikyvoval.

Kdo hádal, že z našeho jednání nakonec nebylo nic, může si připsat jeden bod.
Sejdeme se zase příští týden.
Ale JINDE!