O smutném pejskovi

Ano, ke vší práci, ještě musím rozveselovat psa.

Začalo to nenápadnou zmínkou, když za mnou můj muž přišel na skok do porodnice, že pes nežere.
Řekla jsem, že je to asi těmi šílenými vedry a ať má alespoň pořád dost čerstvé vody a granule v misce a jak se ochladí, tak to bude zase v pořádku.
Po pěti dnech jsem se vrátila domů a Ťapka se mohla zbláznit, jak mě vítala. Jenže já byla smrtelně unavená, tak jsem ji jen okřikla a už se jí nevěnovala, jak byla zvyklá. Pak si všimla něčeho velmi divného a neznámého. Nemluvněte v autosedačce. Začala vrtět ocasem a štěkat a vysloužila si další okřiknutí.
Vše se točilo kolem miminka a Ťapky si celý den nevšimla živá duše.
Tak to šlo první tři dny. Samozřejmě, že dostala nažrat a měla dost prostoru k proběhnutí, celý den i noc jsou otevřené dveře do zahrady a na dvůr, ale nikdo si s ní nepohrál, nešel na pravidelnou procházku a nepodrbal za ušima. A hlavně si nikdo nevšiml, jak je smutná.
Nějak samo jí došlo, že udělá nejlépe, když si vůbec nebude všímat Štěpánka, což naprosto dodržuje a nechá ho, i když malý leží na posteli, kam ona umí vyskočit.
Že se něco děje mi došlo, když nechala na misce i svou nejoblíbenější konzervu Chappi-zvěřina. Začala jsem ji pozorovat a zjistila, že chodí jako tělo bez duše. Pochopila, že už přestala být tím mazlíčkem jako dosud a její místo zaujal někdo nový, divně řvoucí a převážně voňavý. Jediné kladné na něm mohla najít jen to, že občas lákavě smrdí.
Ťapka dokonce přestala zlobit a skákat nám v ložnici do postele a uléhá ve svém pelíšku, který normálně měla až jako poslední zoufalou štaci.
Jak to honem napravit?
Alex na dovolené, ta nepomůže, manžel nemá čas, tak nezbylo než zkusit udělat ten kaskadérskohazardní kousek a vzít na procházku s kočárem i psa.
Milá Gleep, nejde to!
Zvolím-li variantu "bez vodítka", musím na Ťapku neustále křičet až řvát, aby se vrátila a neletěla jako praštěná, že jí s kočárem nestačím. Ona sice vzorně poslechne, ale probudím si dítě a to není účelem procházky.
Varianta "s vodítkem" je pro Ťapku nuda nejtěžšího klibru, nehledě na to, že pak má tendence mě neustále někam vláčet, hlavně když si potřebuje zaštěkat s nějakým spřáteleným psem. A být vláčena s kočárem, to mě taky nebere.
Jediné možné jsou DVĚ procházky. Kočárková a psí.
A tak tedy obíhám dědinu dvakrát denně, odpoledne a večer nebo si to někdy rozdělíme a jednou jdu já, jednou manžel.
K procházkám je třeba ještě tak dvakrát denně přidat pořádné podrbání na hřbetě a chvilku házení starou bačkorou.
Terapie se osvědčila, Ťapka se kouká méně smutně a já se po těch procházkách cítím kolikrát odpočinutější, než kdybych si sedla.
Ale je to honička.
Snad proto se na mě v Tescu tak přátelskotrpitelsky usmál jeden tatínek, který měl ve vozíku pytel s psími granulemi a autosedačku s miminkem, zrovna tak, jako já. 

$$OBR265312$$