Útěk před chtíčem,

ale bylo to o fous!

V pátek jsem si zase uvědomila, jak zvláštní vztah mám ke knihám.
Kéž by mě některé příběhy nechaly vklouznout do svého děje!
Odjakživa jsem kolem sebe měla knih hodně, důvěrně jsem je znala a ony mě za to dokázaly potěšit a povznést nad běžné "provozní" starosti.
Nejsem ctitelem jednoho vyhraněného žánru a proto mohou v mé knihovně vedle sebe v kamarádském vztahu stát knihy od Eduarda Tomáše s díly A.C.Clarka a k tomu třeba Emilly Brontëová.

Tak, jako nikdo nejí každý den stejné jídlo, tak bych nemohla číst jen jeden druh literatury. Tím ovšem nechci říct, že čtu úplně všechno. A v tom je ten kámen úrazu: Já nedokážu VYHODIT knihu.

Kniha je zdrojem něčeho trvalého, s čím si dal práci autor, nakladatel a spousta lidí okolo a nic na tom nemění fakt, že se může ve finále jednat i o pěknou slátaninu. Pár špatně zvolených dárků mi straší na policích a já dobře vím, že tam budou strašit až do mé smrti, protože si neumím vůbec představit situaci, že bych vzala Knihu a hodila ji do popelnice.
A to ani v případě, když jsem jednou dostala Jackii Collinsovou.
Má knihovna by mohla povídat, jak jsem ji naplnila hned po jejím přivezení domů a od té doby ji už jen přeplňuji.
Těžko mě moji milí tahají z antikvariátů v různých městech, kam zamířím dokonce dřív než do obchodu s kabelkami, jsou-li tyto poblíž sebe.
Jenže i přeplněná knihovna má svůj limitní stop stav (je dřevěná,  nechce se žádným směrem vyboulit) a nastal opravdový problém.
Celá léta totiž ke mně chodily knihy různými cestami.
Všelijaká dědictví po babičkách a tetičkách, vlastnoručně nakoupené či s láskou mi darované, uchvácené při likvidaci knihovny ROH v bývalém zaměstnání, zachráněné před vyhozením bůhvíkde atd... atd...

Bylo nutné udělat čistku.
První šly knihy co mi různě přistály v ruce při setkání s přáteli boha Kršny i Jehovy. Tyhle kousky jsem jednoduše vzala a "zapomněla" ve velkém vestibulu na hlavní poště a nalhala sama sobě, že si je určitě někdo rád vzal.
Pak jsem vytřídila slušnou várku různých srdceryvných blábolů z provenience nakladatelství Harlequin a jemu podobných (památka na jednu tetičku), naplnila jimi dvě cestovní tašky a odnesla naproti přes ulici do naší obecní knihovny.
Zejména od starších spoluobyvatelek mi ještě dlouho vzkazovala paní knihovnice vřelé díky.
Poslední třídění bylo také docela úspěšné a další taška s brožovanými detektivkami, které nějak přicestovaly do našeho domu, šla po známé zdravotní sestřičce do domova důchodců. 
A bylo to.
Získala jsem bezbolestně jednu VOLNOU polici na své úlety  v Levných knihách.
Ale to by mi nesměla spřátelená knihovnice v pátek zavolat, abych se co nejdříve u ní zastavila.
Nicnetušíc jsem šla hned.
U dveří bylo obrovská hromada knih, určených po revizi knižního fondu k vyřazení!
"Vem si tady co chceš, než se to odveze do sběru," řekla mi ta svůdnice s potutelným úsměvem.
...aaach, tam bylo knížek, které bych si vzala! Byly to knihy staré dvacet, třicet let z kategorie vzpomínkových "jéé, tuhle jsem četla jako malá..." a podobně.
Začala jsem vybírat a za chvilku jsem jich měla přes dvacet. Jenže najednou jsem si velmi jasně uvědomila, že si domů donesu jen další balast, knihy, ke kterým jsem sice někdy v minulosti měla nějaký vztah, ale stejně se k nim asi vracet nikdy nebudu, doba jde dál, čas běží a já stěží stíhám číst nové věci, tohle by jen leželo.
Na co třicet let starého Párala?
Na to, že jsem na něj jednou takhle v knižní čtvrtek čekala ve frontě a nedostalo se na mě?
Vždyť to už je dávno pryč...
Vzala jsem tu vybranou hromádku, vrátila ji zpět na mateřskou hromadu a rychle jsem z knihovny prchla.
Než si to rozmyslím...