Kdo chce kam, pomozme mu tam

Nejdřív moje jídlo a pak jeho rozkoš, řekla mi Alex, když si chystala snídani a já po ní chtěla, aby podala řvoucímu dítěti vypadený dudlík.

Obvykle vidívám svatby z druhé strany. Ze strany těch, kteří pronajmou salonek a v míře větší či menší se starají o blaho svatebčanů a spokojenost novomanželů.
Tentokrát to bylo opačně.
Pozvání na svatbu přišlo nečekaně a bylo velmi milé, že jsme jako rodina neodmítli, i když v tomhle svém momentálním rozpoložení jsem si nedokázala představit, jak dalece jsem schopna sdílet tu naivní radost snoubenců, že jsou na prahu něčeho krásného, co vydrží až do smrti, ámen.
Ač mou jedinou povinností bylo dostavit se v určenou hodinu na určené místo, vyrojila se spousta věcí k zařizování, od vymyšlení a sehnání svatebního daru, přes kadeřníka, švadlenu, myčku auta, hlídání Štěpánka až po marné shánění obleku pro mého muže (šel ve starém, já se nezblázním).
V sobotu ráno už jsem docela panikařila, čas letěl a já a Alex balila nezabalitelné tvary daru, mrňous plakal, manžel zdobil auto a za chvíli se muselo vyjet a nic připraveno.
Klasická situace.
Jediná Alex byla v klidu. Ovšem jen do chvíle, než si začala oblékat punčochy. Do předsíně přiběhla neustále bujná Kimba a začala skákat po mě a chystala se i na Alex.
"Jestli skočíš, jsi mrtvý pes," vykřikla Alex na Kimbu a už nestihla zabránit tomu, že krásné krajkové punčochy byly nadranc a její eleganci nakonec zachraňovaly silonky Kaufland. Na zdar svatby to ovšem nemělo pražádný význam, nejkrásnější přece stejně musí být nevěsta a to se povedlo úžasně, nevěsta byla jako princezna, nemohli jsme se na ni vynadívat.
Mladí chtěli velikou svatbu, tak to se jim povedlo, do chrámu vzdáleného 30 km jsme nakonec jeli v koloně asi třiceti aut a musela jsem se smát, jak ženichovi kamarádi a rodina jsou zatíženi na mercedesy a oktávky a nevěstina polovina byla složená z audin a volkswagenů. Jako příbuzní nevěsty jsme zapadli dokonale.
Svatební obřad v kostele mě vždy děsil, viděla jsem jich hodně a vadilo mi, že je to stejná tiráda jako u pohřbu a jediný rozdíl mezi těmi chóry a modlitbami je to, zda je vpředu u oltáře rakev nebo ženich s nevěstou.
Tady to bylo jinak. Sympatický polský farář to vzal velmi civilně a udělal nám z toho spíše takový workshop o lásce, všichni se usmívali, zaznělo dvakrát ANO a na kadidlo ani nedošlo.
Jako bonus nás ještě provedl celým objektem fary a chrámu, ocenili jsme nákladnou květinovou výzdobu a mohli jsem vyrazit zase jinam, do pečlivě připraveného sálu jedné malinké vesničky ukryté v lesích a vyhlášené krásnou okolní přírodou.
Po cestě jsem musela vyzvednout z hlídání Štěpánka, na hostinu už jsem ho chtěla mít u sebe.
Všechno běželo jako na drátku. 70 lidí se do sálu vešlo tak akorát, aby bylo místo i na tanec a o bezvadný program se zachováním všech svatebních zvyků se postarala nevěstina sestra.
A dojmy?
Neskonale chutná svíčková, dobrý DJ, velmi hezké cukroví, vybrané pití,
spousta tance, slunce a krátká odpolední procházka po lese, znovu spousta tance, káva s dortem a k večeři tři plátky různých grilovaných mas se spoustou zeleniny, stále spící Štěpánek a kolem desáté odjezd domů a sladká únava a příjemný pocit, že tentokrát to nebudu já, kdo to všechno bude muset uklidit.

Výzdoba byla nápaditá a pěkná, já bych do růžové zrovna nemusela, ale moje svatba to nebyla, takže ať.  
$$OBR274849$$

Takových osm dortů, jeden krásnější než druhý, tak jen malá ukázka
$$OBR274848$$

To jsem si tak jen zmáčkla spoušť foťáku na příjemný výhled přede mnou.
$$OBR274850$$

A nakonec spokojený nejmladší svatebčan
$$OBR274847$$