Moje nejstarší vzpomínka I.

Štafetový kolík, předaný mi Gombou

Moje nejstarší vzpomínka je docela těžký oříšek.  
Nechca tohle téma odfláknout, potřebovala jsem docela dost času na to, abych si oddělila  v mysli, co si opravdu pamatuji já a co znám ze starých fotek a komentářů k nim a z častého vyprávění rodičů nebo babičky.
Mnohokrát opakovaná příhoda se po letech začne v hlavě tvářit jako vlastní zážitek a majitele oné hlavy pak velmi mate.
Protože jsem však měla celkem klidný víkend, nakonec jsem došla i k té nejstarší vzpomínce. Vybavila jsem si různé fragmenty všeho možného, ale pak se vyloupla i jedna "celá" vzpomínka. Není poetická, není ničím zvláštní, snad jen pro mě a já si dokonce pamatuji i všechny pocity s ní spojené.
Asi bych měla vysvětlit, že moje maminka je na některé věci velmi zodpovědná osoba. V něčem bohém, v něčem absolutní pedant. Bohužel (nebo bohudík, nevím) mě od narození asi tak do začátku školní docházky vychovávala naprosto přesně podle lékaři sepsaných příruček a neuhla ani o píď. Zejména, co se týkalo hygieny, rozvíjení různých schopností a hlavně stravy.
Co řekl pediatr, to bylo svaté.
Celé dny trávila vymýšlením a vařením superzeleninových jídel, stála, zlatíčko moje, fronty na ovoce a na libové maso a všechno to nebylo nijak kořeněné, nejlépe ani moc solené a zatímco moji vrstevníci již dávno dlabali uzené, já nebyla připuštěna ani k libovým párkům.
Ale k věci:
Mám asi necelé tři roky a jsme s babičkou a maminkou v Peci pod Sněžkou. Tatínek s dědou, starým turistou, se škrábou na Sněžku a ze Sněžky a my holky, co jsme to vzaly lanovkou se teď procházíme po Peci. Vidím před sebou velikou sochu Krakonoše a dlouho si ji prohlížím. Moc se mi líbí. Mamka s babičkou se o něčem dohadují a já vidím, jak mamka jde něco koupit do masny.
A pak se to stalo!
Rozbalila voňavý balíček, utřela mi ruce vlhkým papírovým ubrouskem (ano, to už tehdy bylo a pak se to zase z obchodů na léta ztratilo) a dala mi plátek ŠUNKY!!!
Já si ji vzala a bylo to něco neskutečného, do té doby zakázaného a teď jsem si to klidně mohla sníst.
Šly jsme po hlavní ulici dál a babička s mamkou si povídaly, mě si moc nevšímaly, věděly, že jdu s tou neskutečnou laskominou kousek za nimi. Po čtvrt hodině pomalé chůze si chtěly sednout na lavičku a otočily se na mě, chvíli koukaly a dodnes slyším, jak se začaly smát. Já jsem si celou tu cestu plátek šunky jen lízala, aby mi vydržel co nejdéle...
Bože, to byla dobrota...