Pocit bezpečí...

Nedokážu definovat lásku, ale asi se tenhle ošidný cit skládá ze spousty maličkosí..

Vím, že když bude pršet, nabídneš mi deštník, ale není to jen o deštníku, je to o tom jak se pod ním k sobě přitiskneme, jak mokří přijdeme domů a ty vezmeš příjemně měkký ručník a řekneš "sedni si", poklekneš a něžně a jemně mi osušíš nohy, pohladíš po kotníku, hřbetem dlaně mi přejedeš po lýtku a já se usměju, protože vím, že ty jsi můj a já jsem tvoje.
Vím, že když budu do noci pracovat, přijdeš za mnou, potichu mi položíš šálek s vonící kávou na roh stolu  a dáš mi polibek do vlasů. Stejně tak, jako to dělám já, když o víkendech píšeš svoji knihu.
Vím, že když jdeš posedět s kamarády a o půlnoci mi přiletí na mobil "miluji Tě", že je to upřímné, že kdybys nechtěl, proč bys to psal.
Vím, že když jsem z něčeho na rozpacích, přijdeš a svým vtipem nás přeneseš přes situace, které bych jinak těžko trávila.
Stal ses mou součástí a já si vychutnávám každou chvilku a Tebou.

Mé noci se změnily.
Z tmy plné přízraků se změnily v čas, kdy je možno snít, kdy stačí cítit, že ležíš vedle mě, držet tě za ruku, či pohladit a má fantazie nás přenese kamkoliv si jen budeme přát. Proto jsou mé noci teď vlídnější než dřív.
Ve dvou se ráno lépe vstává, dokonce i opomíjená snídaně je časem, kdy mohu nastavit tvář tvým polibkům a jen tak z radosti, nad tím, že tě mám, položit ti k hrnečku čokoládový bonbón.

Naučil jsi mě, co to znamená mít na někoho spolehnutí, že vyslovená slova nejsou jen zvukem bez významu, že slíbit, znamená také dodržet.
Víš dobře, jak mě potěšit, svět lidí není jen to hmotné, co se dá zamknout ve skříni, je to krásně udělaná fotka, je to držení za ruce u staré kamenné, sluncem vyhřáté zdi, je to pocit že mám někoho, kdo mi dává tak úžasný pocit bezpečí. 

.

.

.

.

... a opakem bezpečí je pocit neustálého ohrožení...