2 měsíce

Asi se mi to opravdu nezdá, že mám to mrňavé stvoření.

Čekala jsem s ministatistickými údaji na dnešní návštěvu poradny, na přesné zvážení. 5,40 kg a 60 cm.
Výsledná váha mi trochu vyrazila dech, neboť to žravé děťátko přibralo za tři týdny 800g. A zase honem do percentilových tabulek, jako jestli nemám doma nějakou anomálii, ale křivky ukázaly, že jsme klasický průměr, ani moc, ani málo. No sláva.
Všechno jsem to hned mrňouskovi vysvětlila a podrobně popsala, aby věděl, jak na tom je. Kulil na mě oči a vypadalo to, že nechápe, proč mu to povídám, ale důležité je, že jsem to věděla já, neboť jsem mu propojovala neurony. Snažím se mu propojovat neurony co nejvíce, kdo by chtěl mít za dítě nějakého jednoduchého troubu, že?
To totiž není jen tak.
Od té doby, co čtu pozorně návod k používání, co jsem si k miminku zakoupila, to se mnou Štěpánek nemá jednoduché.
Cituji:
"Lidský hlas vyvolává podle vědeckých poznatků zvídavost.Pomocí pozitivní emisní tomografie (PET), bylo dokázáno, že v mozku dítěte dochází k opravdovým explozím, když se s ním mluví. Dochází k prokrvení mozku a vzájemnému propojování nesčetných neuronů. Pokud se s dítětem nemluví, neděje se nic. Rozhodující období je první rok života, nedostává-li mozek dostatek podnětů, nikdy nebude schopen svého nejlepšího výkonu.
Na vzájemném propojení neuronů záleží schopnost myšlení každého člověka. Odborné studie ukázaly, že pokud rodiče hodně mluví se svými dětmi, vyvíjí se dítě obzvlášť dobře. Pozorované děti byly pak testovány ve věku tří a devíti let a ty, které byly zásobovány slovy třikrát více než ostatní, vykazovaly nadprůměrné vyjadřovací schopnosti, kreativitu a sociální chování. Takto ovšem působí jen "živé" hlasy, nelze je nahradit reprodukcí z televize nebo rádia."
Takže propojujeme, jak jen to jde a já mu povídám všechno možné i nemožné a nejraději o pejskovi a o vláčku a o tramvaji, což mi připomnělo,  ten šlendrián, že v dnešní době všeho není možné sehnat dupačky s tramvají, což je vrchol nesolidnosti obchodníků s dětským oblečením. A když se dostatečně dobře přesvědčím, že v doslechu není doma živá duše, tak mu občas i zazpívám, ale to je tajné, kdyby mě u toho zastihli, tak by se mi strašně řehtali. Já totiž zásadně zpívám svoje texty na svou melodii dle momentální inspirace. Zvykla jsem si na to v autě při dlouhých štrekách, když jsem přemáhala spánek a jela sama a kolikrát je to tak děsné, že rozesměju i sama sebe. Štěpánek na to zatím nic neříká a to je dobře, jinak bych mu zpívat nemohla.

A co už umíme?
Řekla bych, že úsměv už není náhoda, už se neleká svých vlastních pohybujících se ruček a dokáže soustředěně sledovat předměty po dlouhou dobu. Nejmilejší hračka je dětské zrcátko na hrací dece, ve kterém se vidí a to je něco, s čím vydrží třeba i 20 minut, koukat na sebe a natáčet hlavičku. To se mu pak smějeme, že je jako marnivá ženská, ale o tom, že je to vlastní obraz Štěpánek nemá ani páru a ještě dlouho mít nebude.
Na bříšku je rád a plně udrží zvednutou hlavičku 5-10 vteřin, pak ji zase pomalu položí, už s ní nebouchne o deku, tak, jak se mu to stávalo ještě před dvěma týdny.
A taky nám v poradně dovolila paní doktorka, že si mohu vzít mrňouska do velké vany a tam si s ním "plavat" a trénovat potápění podle letáčku, který nám dala. Na to se opravdu těším.

$$OBR275026$$