Onehdy jsem odhalila svoji frustraci malou rodinou a vytvořila jsem si virtuálního bráchu sympaťáka, aniž by o tom něco věděla naše společná biologická maminka.
Byla chyba, že jsem přitom jsem zapoměla na jednu naprosto specifickou skupinu takových zvláštních příbuzných a vůbec nevím, jestli pokrevních nebo nepokrevních.
Jsou to ti lidé, od kterých jsem si někdy v životě koupila kotě nebo štěňátko, popřípadě ti, kteří si takové mládě koupili ode mě.
Je neuvěřitelné, na jakých prazvláštních základech drží tyto "vztahy", jak se i po letech srdečně zdravíme s "maminkou" mojí první perské kočky nebo "tatínkem" našeho kocoura.
To si člověk jde jen tak na výstavu koček, hodinku nebo dvě tam šišlá a ňuňá na ty chlupaté podivuhodnosti a najednou ZKRAT, odchází domů a v tašce má tříbarevnou perskou kočičku a vůbec netuší, jaké patálie si tímto zbrklým činem sám sobě vyrobil.
Tahle "maminka-chovatelka" zrovna nebyla moje krevní skupina, ale kočička byla tak nádherná, že bych ji klidně koupila i od jednonohého Belzebuba.
Normálně jsem si myslela, že tyhle obchody probíhají tak, ža baba schrábne prachy, my kočku a nazdar.
V žádném případě.
V následujících dnech se rozžhavila přímá telefonní linka původní chovatel-nový chovatel a už to jelo: "Jak papá, jak bumbá, má průjmíček, nemá průjmíček (pro nechovatele: průjmíček = pěkná sračka vykonávaná na jakémkoliv místě v bytě), jestli už jsme očkovali a jak to probíhalo... a my se u vás v neděli stavíme podívat, je nám po ní smutno...(no, já kdybych za to kotě dostala ty prachy, tak by mi bylo spíš veselo) ... a ukážeme vám, jak jsme jí rovnali pelíšek, aby to měla jako doma....( to jsem zvědavá, jak mi budeš natřepávat postel, když od prvího dne nespí nikde jinde).
Po čase se "maminka" trochu umravnila, přestala nám volat ve všední den o půlnoci a v neděli v sedm ráno, kočička rostla, a spěla do věku, kdy by bylo záhodno, mít v zásobě nějakého ženicha kvůli udržení rodu.
Stále dostatečně nepoučeni jsme si řekli, že nejlepší bude pořídit si vlastního kocoura.
V chytrých knihách jsem hledala, jaký ženich by byl ten nejlepší. Doporučení tam byla spousta, ale mě zaujala věta: "Spojením tříbarevné želvovinové kočky a modrobílého kocoura je každý vrh opravdovým chovatelským překvapením."
To je něco pro mě!
Obzvlášť, když matka naší kočky byla čistě bílá s jedním okem modrým a jedním hnědým.
Nesmějte se! Já vím, mít tohle člověk, tak nevyleze bez slunečních brýlí ani o půlnoci, ale u koček je to z nějakého důvodu oceňovaná (!) rarita.
Začalo hledání vhodného modrobílého kocoura.
Byla to láska na první pohled. On byl vysoký blonďák s modrýma očima a já z něho byla okamžitě celá vedle! Klidně bych od něj koupila naší kočce ježka.
Naštěstí měl i požadovaného kocoura a to hned tři. Vybírala jsem si z těch klubíček dlouho a zodpovědně. To víte, při takovém páníčkovi to nešlo uspěchat.
Při třetí návštěvě jsme si plácli.
Tedy na kocoura!
Vyhrál to ten celý modrý s bílým souvislým proužkem kolem krku a bílými tlapkami. Kdo myslíte, že volal tentokrát?
Musela jsem se přece pořádně informovat co kocourek papal, jak měl ustlaný pelíšek a ujistit, že už jsme byli očkovat a že pěkně kaká a přibývá na váze.
Z kocourka se brzy stal statný kočičí jinoch a bylo nutné jít na výstavu, aby měl potvrzenou chovnost a budoucí koťata měla tu pravou "ušlechtilost".
Trávíte-li dva dny v kuse ve výstavním sále vedle někoho, postupně, po pár výstavách, se nasbírá také pěkné panoptikum.
Jedni mají kočky jako děti, nacpou jim klec hračkami, celé hodiny na ně mňoukají a dělají jim šašky a kdo zná mentalitu peršanek, dovede si jistě představit, jak na něj ta kočka lhostejně kouká a myslí si svoje.
Další páníčci jsou "vědci".
Vodu do misky dávkují odměrkou, kočku hladí speciální rukavicí a ostrým okem sledují práci odborných posuzovatelů a běda, když něčí kočka má méně sražený čumák než ta jejich a dostala lepší známku!
Pak jsou exhibicionisti, kteří své kočky předvádějí před diváky, nechávají děti, aby si pohladily mazlíčka a nenechají nic náhodě, kvůli Ceně sympatie, do které hlasují návštěvníci.
Pak není nouze o netýkavce a netýkavky, kteří se projevují hlubokým opovržením vůči ostatním vystvovatelům a když se jejich sterilní kočka náhodou přiblíží k jiné, hned následuje výkřik: "Držte si to zvíře, minule jsme si z výstavy donesli blechy a zbavovali jsme se jich tři měsíce!"
Ale aby to nevapadalo, zase tak zoufale, občas se stalo, že soused vlevo i vpravo byli skvělí lidé a v neděli odpoledne se nám ani nechtělo jet z výstavy domů.
Dnes už kočky nemám, ale s těmihle podivuhodně získanými "příbuznými" se potkávám i dále, prohodíme vždy pár slov, pochválím jim děti, či vnoučata, poptám se na zdraví koček, zajisté již další generace. Slušnosti je učiněno za dost a já mám jistotu, že kdybych si zase někdy v budoucnu potřebovala zkomplikovat za pět tisíc život, tak vím, za kým mám jít....
tak ten ježek mě dostal:-)))
OdpovědětVymazatMůj Mikeš je čistokrevná kočka a je pruhovaný, jako má Lor. kotě a chytá spoustu myší každý den v širokém okolí. Exmanželka měla Katschi von Albtal za moc tisíc, modrý 7 kg netto a koule chlupů. Naprosto v klidu, nikdy nic neudělal a ani sex za nic na světě. Prostě jen tak ležel a koukal nebo chtěl drbat za ušima.
OdpovědětVymazatMayo, normálně mě modrooký blonďák nechal v klidu, ale tenhle byl fakt jedlej ;)Buteo, ten váš, to musel být kastrát. Ten náš kocour se naučil utíkat a v celém okolí se pak rodila koťata s nápadně dlouhou srstí :)))
OdpovědětVymazatNebyl kastrát, byl jenom \"von\"
OdpovědětVymazatStrejda měl kočku...ale ne perskou. Byl to úplně normální českej bitevní kocour, o kterym tejden nikdo nevěděl, abychom ho pak našli na zápraží, jak si líže rány. To mu vzalo tak od dvou dnů do dvou tejdnů, a pak si šel pro další nášup...
OdpovědětVymazathmm, průjmíček..naše britská se ho naučila vytvářet zcela záměrně v situacích, kdy se jí něco nepozdává. A vykoná ho nejlépe před usnutím před dveře ložnice, aby si to ten, kdo vstává první, užil
OdpovědětVymazatgalahad - vesnických mourků jsme měli víc, já vždycky obrečela jejich krátkou životnost. Od té doby vím, že těch kočičích životů není víc než jeden a i ten je velmi křehký. Český bitevní kocour je skvělý terminus technikus :)))buteo- víš, jak je to v těch vtipech..... lordovi vždy musí pomáhat komorník ;)
OdpovědětVymazatMykee,a pak, že nejsou mazané! Jsou mazané lstivé, zákeřné a miloučké ..
OdpovědětVymazatKe kočkám jsem nikdy žádný vztah neměla, ani negativní, ani pozitivní, prostě žádný. Kočk Ňuninka rozhoduje výlučně sám o tom, jaký vztah budeme mít, stejně jako rozhodl o tom, že příjde z toho lesa, že bude žít u domu, v domě, v mé posteli. Mám ho ráda, je to Ňuninka, žádná kočka.
OdpovědětVymazatMod, to je onokočky rozhodují o nás. Zatíco pes je poslušný \"blbeček\" hopsající jak pán pískne :)))Ale mám je ráda všechny, jen těm kočkám je to jaksi jedno.
OdpovědětVymazatUps, tak to bacha teda s těma psama!!!:-)))
OdpovědětVymazatPředesílám, že pejsky miluji, ale uznej, jestli to není pravda :)))
OdpovědětVymazatNaše kočky jsou nevýstavní a máme k nim zcela nevědecký, nehygienický, ale zato srdečný vztah :-)) Pár výstavních chovatelů jsem přesto potkala a při tvém popisu je vidím jako živý :-)
OdpovědětVymazat\"Český bitevní kocour\"je terminus technicus, jehož autorem je můj středoškolský profesor angličtiny. Byl to Australan a že doma prý měl koček několik, tak si tady taky jednu pořídil. Pořídil si jí od souseda a z miloučkého černého klubíčka vyrostl bitkař, který měl věčně nějaké krvavé šrámy a alespoň jedno ucho natržené. Profesor byl na svého kocoura náležitě hrdý a prohlásil, že takováhle zvířata v Austrálii nemají...
OdpovědětVymazatMagrátko,tak, jak píše galahad, nejlepší jsou ty naše obyčejné plebejské kočičky. Kolikrát jsem viděla takové přešlechtěnce, že jsem nechápala...:)galahad- ten termín si budu pamatovat! Doufám, že milý Australan nevzal svého kocoura domů. Tam se všechno tak přemnožuje .... ;)
OdpovědětVymazatJá jsem původně byla pejkař. Pak jsem narazila na jednu kočku, časem pořídila ještě jednu, aby se jako ta jedna sama nenudila a od té doby nedám na kočky dopustit :) Ale žádné výstavy a exhibice a chovnost... no a pes bude muset počkat, až ho budu kde mít...
OdpovědětVymazatehm, pejskař :)
OdpovědětVymazatTak já se podobným zkratům zuby nehty zatím bráním. Přistěhoval jsem se taky ke kočce (nejen dvounohé, ale ta má kromě dcery i jednu kočku čtyřnohou), jmenuje se Jerry a docela jsme si na sebe zvykli. Taky to kolem mě šišlá a ňuňá, když ty dvě (malá a velká) zahlídnou cokoliv chlupatého malého s korálkatýma očičkama, jakkoliv zuboženého nebo špinavého a hned by to všecko ty dvě bez rozmyslu tahaly do baráku. Ani by nepíply, kdybych měl povahu jako můj skorotchán. Ten tak najít doma nějaké zvíře podobné kočce nebo dokonce šlápnout do průjmíčku, tak proti tomu, co by z ní zbylo, by byl jitrnicový prejt fešanda... Asi o tom napíšu:)
OdpovědětVymazatfade,já šla opačně. Nejdřív kočky, teď pes. Konečně jsem pochopila některé pejskaře, kteří by se mi dříve zdáli \"divní\" :)))
OdpovědětVymazatKamilic,jako dítě jsem bydlela v paneláku a jednou jsme s mamkou domluvily štěně německé dogy. Tehdy jsem poprvé viděla, co je to otcovský hněv a ultimátum \"buď pes nebo já\".Mamka chtěla raději taťku a tak jsem jako malá zůstala bez psa. ;)))
OdpovědětVymazatTakže teď se budou přemnožovat tady;-)
OdpovědětVymazatNevzal......Australanovi se tu zalíbilo... a pořídil kocourovi družku do života, protože mu ho přeci jen asi bylo líto, když ho viděl vždycky jen potrhanýho;-)
OdpovědětVymazatgalahad,to je skoro celý příběh. to by si určitě zasloužilo jeden příspěveček na blog. O českém bitevním kocourovi a jeho australském pánovi :))
OdpovědětVymazatpeknučké. nedávno sme boli na výstave mačiek. nechcem sa nikoho dotknúť, ale v niektorých chvíľach mi tam jediné normálne tvory pripadali tie mačky ;-)
OdpovědětVymazatnaša minitiger prišla k nám sama, a minulý rok odkráčala za dúhový most, veľmi mi chýba, mala 18 rokov, bolí to yakzver.....
Ano, SV, někdy jsou tam ty kočky opravdu jediné normální! :-))))
OdpovědětVymazatKdyž jsem přišla o posledního kocourka, ještě dlouho potom jsem úplně mimoděk dodržovala různé kočičí zásady (třeba opatrně zavírala dveře...) to zvířátko chybí dlouho...