Klasika nebo digiťák?

Rvačka technologií u nás doma.

Začnu od pravěku, aby bylo jasno.

S mým manželem jsme se seznámili, když mi přišel jako vyhlášený kutil na doporučení opravit televizi. Každý normální opravář by po úspěšně zdolané výměně elektronky schrábl prachy a odešel do propadliště dějin, ale ne tak můj muž. On si totiž strašně rád povídá. A jak tak šla řeč, zabrousili jsme i na fotografování. On nadšený fotograf  najednou stojí v bytě u slečny, která má ve svém jednopokojáči kvalitně vybavenou fotokomoru a japonský foták.
Šok.
Na jeho tehdejší otázku veleudivenou otázku nezapomenu:"Vy máte koníčka focení?"
Asi to na vesnici v té době chodilo jinak, že ho to tak překvapilo, skutečností zůstává, že jsme se tak zapovídali o vývojkách, expozicích a filtrech a objektivech, že odešel až druhý den ráno.....

Po svatbě jsme sloučili naše dvě fotokomory,  já začínala s focením později, tak moje vybavení bylo modernější, on měl zase víc zkušeností a já se ráda něčemu přiučila, prostě idylka na zemi.

Jenže jsme každý z jiného těsta.

Já jsem spíš taková akční, on teoretik. V praxi to vypadá tak, že on mluví a já konám. A to byl ten základní kámen úrazu při výběru foťáku. Manžel vyrostl s německou Praktikou a výměnnými objektivy, já měla ten japonský automat Chinon.
Zatíco on vytvářel fotku už od pohledu přes hledáček, já to musela začít řešit až v temné komoře.

Roky to tak fungovalo a pak přišla  digitální technika.

Jak dál?

Tuhle otázku si jistě kladla spousta lidí a nějak ji vyřešila, my s tím zápasíme dodnes.
Stará Praktika byla v roce 2002 vyměněna za Minoltu Dimage 505, což je zase stará dobrá analogová zrcadlovka a výplod úvah mého muže.
Do digitálu on nepůjde!
Jistě, co bych čekala od člověka, který považuje počítač za divnou věc, které je třeba se zdaleka vyhnout.

V tom samém roce nás překvapil náš děda, který nám daroval bez předchozí porady to nejlepší, co v té době mohl koupit a na co měl - digitální zrcadlovku Minoltu Dimage 5 (5,1Mpx) za šílených 40 tisíc slevněnou z ještě šílenějších 65ti tisíc. Z dnešního pohledu je to síla, tehdy nikomu ani nepřišlo na mysl, aby naříkal na elektronický hledáček, tak jako dnes.
Oba fotoaparáty ležely ve svých vypolstrovaných superbrašnách, spolu s dalšími objektivy a přídavným bleskem a polarizačními filtry a jednou za čas se vytáhly a slavnostně se udělala nějaká ta fotka, ale musel na to být čas  a muselo se na to myslet.

To mi vadilo.
Nejzajímavější věci se dějí jindy, než když mám zrovna na rameni tu velkou brašnu a v ní drahou a zranitelnou  zrcadlovku.
Tehdy mě napadla ta kacířská myšlenka, se kterou jsem si pak pohrávala asi rok a výsledkem byl malinký kompakťáček Sony T5 (5,1Mpx) zvaný fotící kreditka. 
Moji kabelku (jakoukoliv) nikdy neopouští, díky velké výdrži baterky je stále k dispozici a zodpovědně mohu prohlásit, že za ten více než rok, co ho mám, vznikly bezvadné momentky, zachycující chvíle, které by jinak upadly v zapomění.

Pokud jde o umění, je manžel vybaven, na amatéra, docela slušně a párkrát za rok si udělá čas a vyfotí si, co je mu milé, ale pokud jde o život v jeho dokumentární podobě, Soňáček to vyhrál na celé čáře a té koupě nelituji.
Nejsem žádný estét, jsem "fotogracující matka" a jedinou drobnost , kterou bych mohla svému mrňouskovi vytknout je ta, že je příliš lehoučký a proto při focení z ruky je nemožné použít zoom.
Bez optického stabilizátoru, který má až Sony T9, by obraz neudržel ani profesionální hráč pokru.

Nevadí, mám bezvadný stativ, jen ten drobeček na velkém profesionálním stativu vypadá víc než směšně.

Že to by byl ten důvod, proč jsem ještě nevyfotila nikoho zamračeného?