O líném řidiči a chrochtajících mobilech

Zase den jako perlička

Přijela Coca-cola a opět nový řidič mi odmítl nanosit přepravky až do baru, ale necházel mi to jen na chodbu a než jsem řekla "švec", tak byl pryč.
Rudlu nemaje, vláčela jsem třicet  beden s ohavnou kyselinou fosforečnou plněnou kysličníkem uhličitým do skladu déle než hodinu. Skončila jsem s rukama vytahanýma až na zem a zbytek dne jsem musela dávat velký pozor, abych si na ně nešlápla.

Pak přijel dealer s restauračním vybavením. Škoda, že nepřijel o něco dřív, mohla jsem ho trochu zapojit do nošení, alespoň by se tomu žabákovi studenému trochu rozproudil krevní oběh.

Dovezl mi nové skleničky. Už jsem se na ně těšila, stálí hosté to jistě ocení. Jaké bylo moje překvapení, když začal vybalovat "třetinky", které jsem chtěla na džusy a limonády a na těch sklenicích bylo napsáno Zubr a Gambrinus.
Následující debata stála za to:
"Co to je? Já chtěla sklenice bez nápisu."
"Však to není nápis."
"Co to teda je?"
"To je LOGO."
Teď by normálně mělo následovat "rána-brada-zem", ale já se ovládla a sladkým tónem s příslibem blížící se zuřivosti jsem se zeptala:
"Takže vy mi chcete říct, že když je tam napsáno "Síla chuti" tak to není nápis, ale LOGO!?
"No", pípl dealer.
"Tak si ty sklenice zase vezměte, já vám k nim mohu přidat ještě padesát stejných, které mi dává ZADARMO pivovar a já je nepoužívám, právě proto, že je na nich ten NÁPIS!! Chápete?!"
Pochopil a odjel.

S ním odjelo i všechno negativní a zbytek dne už byl příjemný, tak, jak jsem zvyklá.

Třeba ta čtyřletá holčička, co přišla s maminkou, stála vyšponovaná na špičkách, aby viděla do skříněk s nápoji a sladkostmi a volala:"Maminko, já chci ty bubinky."   
"Jednu Fantu", vysvětlila si to maminka.
"Nééé, já chci bublinky!!!"
"Jaké bublinky? Kofolu?"
"Nééé!"
"Tak jaké chceš bublinky."
"No, ty v té čokoládě!"

Nebo ta paní, co přišla na capucino a stále se vrtala v digitálním foťáku. Když říkám vrtala, tak tím chci říct, že na to koukala přes silné brýle ze vzdálenosti asi pět centimetrů a stále něco mačkala a zkoušela.
Po čtvrt hodině přišla k baru, dala si ještě ferneta (taky to někdy dělám, po kafíčku ferneta místo pralinky, mňam) a prý: "Paní, umíte to s foťáky?"
Divná otázka pro barmanku, ale náhodou se trefila.
"Co s tím máte", ptám se a natahuji ruku.
"Víte, když jsem to koupila, tak to bylo dobře nastavené a teď jsem to nějak rozhasila."
"Co chcete, aby vám to dělalo?"
"Před tím, vždycky když jsem zmáčkla spoušť, tak ten foťák HAFNUL a teď to nedělá."
Ó bože.
Chvilku jsem procházela menu, podařilo se mi foťáček znovu rozštěkat, paní byla šťastná a moc děkovala a když odcházela, zvonil jí mobil. Tedy pardon, on jí nezvonil, on jí kokrhal.