Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

čtvrtek 2. listopadu 2006

Krvavá amputovaná noha

před bruselským tribunálem


Vyrostla jsem v lehce bohémské rodině, kde se víc žertovalo než vychovávalo a tak i metoda zbavit mě, coby malou holčičku, strachu z doktorů měla blíž k Hitchcokovi než ke standartním výchovným postupům.

Když mě mamka vedla k doktorce, tak jsme se vždy po cestě smály, že mě tam rozkrájí na malinkaté kousíčky a pak mě zase poskládá a to mě uzdraví a půjdeme zase domů. V ordinaci mi pak něco píchli nebo ani to ne a já odcházela docela zklamaná, že řezání se nekonalo a bůhví, jestli jsem tedy úplně vyléčená.
Tato hra nám vydržela hodně dlouho (dalo by se říci, že  dodnes), ale  časem se choroby komplikovaly a bylo zapotřebí vysvětlit mi divné záhady, jako například co udělají s mými vytrženými mandlemi nebo kam dají babiččin vyoperovaný žlučník.

A tak se zrodil Nemocniční Pes.

Bylo to zvíře veliké, žilo v každé nemocnici a živilo se vším, co ten den pacientům uříznou.
Mně třeba sežral ty mandle, pak dlouho nic a pak, až jsem byla velká, tak si dal po porodu moji placentu a Alexinu pupeční šňůru.
(Fuj, to je nechutné, ale je to realita a to se nedá nic dělat. Nejsou na světě jen pěkné věci.)

Samozřejmě, že pradvu o Nemocničním Psovi jsme s mamkou neskrývaly ani před Alex a ta, už jako malá o něm dobře věděla a nechala mu sežrat svoje slepé střevo.

Jenže pak šla Alex studovat zdravotnickou školu a těšila se, že Nemocničního Psa pozná osobně a uvidí, jak žere ty oči a žaludky a prsty a nohy a ruce a jiné údy.
Ve druhém ročníku jí začala praxe v nemocnici, učitelky jim ukazovali stále jen samé banality jako jsou cétéčka, rentgeny, ultrazvuky, biochemické laboratoře a Pes stále nikde.
Jednou to už vypadalo nadějně, to když byli na patologii a dívali se na pitvu, ale pak  ty vyřezané orgány NĚKAM odnesli a zas nic.

Musela jsem Alex utěšovat, že existence Psa je velmi tajná věc a není možné, aby se o tom vykládalo kde komu, vždyť u nás v rodině se to také ví jen díky pradědečkovi - lékaři.
A ti studenti na zdravce nemusí vůbec dostudovat a potom by získané informace mohli nějak zneužít, třeba je prodat za tvrdé libry Joanne Rowlingové.

Jisté je, že ten Pes musí žít asi v rozsáhlém nemočničním podzemí, protože ani ona, ani žádný ze spolužáků ho zatím neviděli.

Alex odmaturovala, začala chodit na vysokou a s prudce se zvyšující inteligencí začala pochybovat, tak jak to intelektuálové už odjakživa mají ve zvyku.
Existence Psa byla silně ohrožena.
Letos v létě byla Alex na praxi v nemocnici, přímo na operačním sále. Dělala tam takovou (v kuchyni se tomu říká ficka) ... asi pomocnici... ne ... tak ..pomocnou sestru.

Jednou přijela domů a vyprávěla nám, co nového v práci.

Pacientovi amputovali nohu a Alex ji měla dát patologovi.
"Já jsem stála v té cimře vedle operačního sálu a čekala na patologa. Držela jsem  těžkou nohu, z té nohy kapala krev a jak ten kretén nešel, tak  noha byla těžší a těžší, já jsem stála vedle  kaluže krve a už jsem toho měla plné zuby. To zase byla služba!"

"No, a co potom, přišel ten patolog?"

"Jo, až po 15ti minutách, to už jsem  nohu chtěla položit na zem. A pak jsem se ho zeptala, co s tou nohou bude dělat a on mi řekl, že teď bude v chlaďáku a pak ji pošle na spálení."  

"A co Pes?" ptám se zklamaně, neboť i já s touto představou vyrostla.

"Mami, ten určitě existoval, ale asi nám ho zatrhli v Evropské unii," utěšila mě hodná Alex.

8 komentářů:

  1. Já bych se nebál, až se do Unie dostane Turecko, zase toho psa povolej... nic jinýho jim totiž nezbyde ;-)

    OdpovědětVymazat
  2. sunfreedomdíky za útěchu. Rumunsko to jistí ;)

    OdpovědětVymazat
  3. V kolika letech bys tedy doporučovala koho vozí čáp a koho vrána?

    OdpovědětVymazat
  4. víš, já jsem to chtěla přečíst až do konce, ale u toho Nemocničního Psa se mi udělalo trošku zle. Mléko mi narostlo v puse a vytratil se polykací reflex... splnil článek účel?? :)

    OdpovědětVymazat
  5. buteo, na toho čápa a vránu bys měl být odborník Ty jako ornitolog.muris, to mě opravdu mrzí ;) ale co můžeš čekat od člověka, kterému se dostane výchovy ve stylu Alfreda Hitchcoka ...

    OdpovědětVymazat
  6. teď mi muris došlo, že milovnici Garpa by hned tak něco o polykací reflex připravit nemělo ;)

    OdpovědětVymazat
  7. Máš skvělou dceru, jak vidím situace se obratila. Dcera utěšuje matku, aby se jí nezničily představy. Krásné.

    OdpovědětVymazat
  8. Helazd, my se tak občas utěšujeme navzájem. Nikdo jiný to za nás neudělá.. ;)

    OdpovědětVymazat