před bruselským tribunálem
Vyrostla jsem v lehce bohémské rodině, kde se víc žertovalo než vychovávalo a tak i metoda zbavit mě, coby malou holčičku, strachu z doktorů měla blíž k Hitchcokovi než ke standartním výchovným postupům.
Když mě mamka vedla k doktorce, tak jsme se vždy po cestě smály, že mě tam rozkrájí na malinkaté kousíčky a pak mě zase poskládá a to mě uzdraví a půjdeme zase domů. V ordinaci mi pak něco píchli nebo ani to ne a já odcházela docela zklamaná, že řezání se nekonalo a bůhví, jestli jsem tedy úplně vyléčená.
Tato hra nám vydržela hodně dlouho (dalo by se říci, že dodnes), ale časem se choroby komplikovaly a bylo zapotřebí vysvětlit mi divné záhady, jako například co udělají s mými vytrženými mandlemi nebo kam dají babiččin vyoperovaný žlučník.
A tak se zrodil Nemocniční Pes.
Bylo to zvíře veliké, žilo v každé nemocnici a živilo se vším, co ten den pacientům uříznou.
Mně třeba sežral ty mandle, pak dlouho nic a pak, až jsem byla velká, tak si dal po porodu moji placentu a Alexinu pupeční šňůru.
(Fuj, to je nechutné, ale je to realita a to se nedá nic dělat. Nejsou na světě jen pěkné věci.)
Samozřejmě, že pradvu o Nemocničním Psovi jsme s mamkou neskrývaly ani před Alex a ta, už jako malá o něm dobře věděla a nechala mu sežrat svoje slepé střevo.
Jenže pak šla Alex studovat zdravotnickou školu a těšila se, že Nemocničního Psa pozná osobně a uvidí, jak žere ty oči a žaludky a prsty a nohy a ruce a jiné údy.
Ve druhém ročníku jí začala praxe v nemocnici, učitelky jim ukazovali stále jen samé banality jako jsou cétéčka, rentgeny, ultrazvuky, biochemické laboratoře a Pes stále nikde.
Jednou to už vypadalo nadějně, to když byli na patologii a dívali se na pitvu, ale pak ty vyřezané orgány NĚKAM odnesli a zas nic.
Musela jsem Alex utěšovat, že existence Psa je velmi tajná věc a není možné, aby se o tom vykládalo kde komu, vždyť u nás v rodině se to také ví jen díky pradědečkovi - lékaři.
A ti studenti na zdravce nemusí vůbec dostudovat a potom by získané informace mohli nějak zneužít, třeba je prodat za tvrdé libry Joanne Rowlingové.
Jisté je, že ten Pes musí žít asi v rozsáhlém nemočničním podzemí, protože ani ona, ani žádný ze spolužáků ho zatím neviděli.
Alex odmaturovala, začala chodit na vysokou a s prudce se zvyšující inteligencí začala pochybovat, tak jak to intelektuálové už odjakživa mají ve zvyku.
Existence Psa byla silně ohrožena.
Letos v létě byla Alex na praxi v nemocnici, přímo na operačním sále. Dělala tam takovou (v kuchyni se tomu říká ficka) ... asi pomocnici... ne ... tak ..pomocnou sestru.
Jednou přijela domů a vyprávěla nám, co nového v práci.
Pacientovi amputovali nohu a Alex ji měla dát patologovi.
"Já jsem stála v té cimře vedle operačního sálu a čekala na patologa. Držela jsem těžkou nohu, z té nohy kapala krev a jak ten kretén nešel, tak noha byla těžší a těžší, já jsem stála vedle kaluže krve a už jsem toho měla plné zuby. To zase byla služba!"
"No, a co potom, přišel ten patolog?"
"Jo, až po 15ti minutách, to už jsem nohu chtěla položit na zem. A pak jsem se ho zeptala, co s tou nohou bude dělat a on mi řekl, že teď bude v chlaďáku a pak ji pošle na spálení."
"A co Pes?" ptám se zklamaně, neboť i já s touto představou vyrostla.
"Mami, ten určitě existoval, ale asi nám ho zatrhli v Evropské unii," utěšila mě hodná Alex.
Já bych se nebál, až se do Unie dostane Turecko, zase toho psa povolej... nic jinýho jim totiž nezbyde ;-)
OdpovědětVymazatsunfreedomdíky za útěchu. Rumunsko to jistí ;)
OdpovědětVymazatV kolika letech bys tedy doporučovala koho vozí čáp a koho vrána?
OdpovědětVymazatvíš, já jsem to chtěla přečíst až do konce, ale u toho Nemocničního Psa se mi udělalo trošku zle. Mléko mi narostlo v puse a vytratil se polykací reflex... splnil článek účel?? :)
OdpovědětVymazatbuteo, na toho čápa a vránu bys měl být odborník Ty jako ornitolog.muris, to mě opravdu mrzí ;) ale co můžeš čekat od člověka, kterému se dostane výchovy ve stylu Alfreda Hitchcoka ...
OdpovědětVymazatteď mi muris došlo, že milovnici Garpa by hned tak něco o polykací reflex připravit nemělo ;)
OdpovědětVymazatMáš skvělou dceru, jak vidím situace se obratila. Dcera utěšuje matku, aby se jí nezničily představy. Krásné.
OdpovědětVymazatHelazd, my se tak občas utěšujeme navzájem. Nikdo jiný to za nás neudělá.. ;)
OdpovědětVymazat