Bezvýznamná úvaha o dobru a zlu

Mohu tomuto světu přidat trochu dobra?

Jistě každý zná tu situaci. Je to běžné ve škole, při jednání na úřadech nebo stačí obyčejný vztah zákazník - prodavač.

Jeden ze zúčastněných má jednoznačně navrch.

Jenže čas běží a role se mohou obrátit. Nevím, jestli si to obě strany dostatečně dobře uvědomují.
Dnes protivný a nespravedlivý učitel může za pár let stanout, jako pokorný žadatel o sociální dávky pro nemohoucí manželku, tváří v tvář svému bývalému žákovi, na kterého si kdysi zasedl, protože se mu nelíbilo, jak "drze" se dívá.
Pak už záleží jen na morální vyspělosti šikanovaného, zda v duchu obrátí palec směrem k zemi a řekne si  "chvíle pomsty nastala" a promění  mu tenhle úřední úkon v peklo na zemi nebo probudí ze spánku svoji ušlechtilost a s pocitem "nemusel bych, ale udělám to", učiteli pomůže i nad rámec svých povinností.

Vybavuje se mi situace, kdy se moje profesorka fyziky octla ve velmi svízelné situaci na kraji silnice s prázdnou nádrží  a já byla první, kdo jel kolem a zastavil.
Samozřejmě, že mě i po letech poznala. Naše vztahy během studia nebyly nejlepší, skoro bych řekla, že byly nejhorší.
Hned, jak jsem vystupovala z auta, volala: "Dobrý den, to jsem ráda, že mi konečně někdo zastavil! Jak se máte?"
Už to, že mi vykala, svědčilo o tom, že tam stojí asi dost dlouho a opravdu něco potřebuje.
"Co se vám stalo?" ptám se a ingoruji ten formální dotaz na své žití. (Co je jí do toho, babě!)
"Vy máte pěkné auto," pokračuje vlezdoprdelnicky a já začínám tušit, že když někdo chválí špinavou šunku, tak to nebude jenom tak.
"Může vám nějak pomoct?" ptám se po vzoru prodavačů z OKEYe, ale na rozdíl od nich, chci opravdu pomoci.
"Víte, došel mi benzín a já nemám ani kanystr a v těch lodičkách bych taky daleko nedošla..."
Je to jasné. Přes všechno, co jsme spolu někdy měly, by mě ani ve snu nenapadlo využít své momentální převahy a říct jí, že nemám čas a odjet. I když toho času opravdu nebylo, vrátila jsem se domů, vzala kanystr, po cestě ho u pumpy naplnila a za 20 minut jsem byla zpátky.
Děkovala mi, až mi to bylo trapné a od té doby se zdravíme, vše špatné zapomenuto.

Vždycky to tak jednoduhé není.
Kdysi, ještě po škole jsem (každá koruna dobrá) brigádničila na poště.
Pamatuju se na ten den, jakoby byl včera. Vydávala jsem avizované zásilky, to jsou ty, na které čekáte celý den doma a pošťák přijede schválně, když jste zrovna 5 minut u sousedky a pak musíte s lístkem na poštu. Důležitým sdělením na tom lístku je doba, od kdy NEJDŘÍVE si tu zásilku můžete vyzvednout, aby se nestalo, že vy už stojíte u přepážky a váš balíček se ještě vozí autem po městě. 
Přesně tohle nedošlo pánovi, který si přišel pro svoji knihu z Klubu čtenářů. Vysvětlila jsem mu, že musí přijít nejdříve za hodinu, ale on, že nikam podruhé nepůjde a svoji zásilku chce a chce a chce...
Tak ještě jednou a pomalu:"Váš balíček tu ještě nemám......"
Jenže v tu chvíli on vyletěl jako neřízená střela a začal na mě řvát:"Já s vámi zatočím! Víte kdo já jsem!?! Já jsem bratr spisovatele X.Y., národního umělce!!!" (Hlavně ovšem komunistického básníka.)
My to asi nevíme, pomyslela jsem si a nahlas zabručela:"A já jsem sestra Sandokana."

Chlap na mě vytřeštil oči a s prásknutím dveří odešel. Netušila jsem, že za 5 minut už dělal kravál v kanceláři ředitele Správy pošt. Vedoucího pošty vynechal, to byl pro něj malý pán. Postaral se mi o takový posudek, že jsem ještě dlouho slýchala při nástupu na nové místo:"Vy jste měla nějaké kádrové problémy?"

Nebyla jsem zdaleka sama, dělal zlo všude, kam vkročil, vždy zaštítěn bratrem a komunistickou stranou.
Po revoluci se bratr národní umělec propadl do propadliště dějin, s ním i "moc" jednoho idiota. Jsme malé město a vím, že jde-li kdekoliv, musí cítit, jak ho lidé nenávidí.
Mockrát jsem si říkala, co bych udělala, kdybych se dostala do situace: pomoci?-nepomoci?, nebo ještě lépe: uškodit?-neuškodit?
Nevím, asi podle situace. Jenže s největší pravděpodobností taková situace nikdy nenastane a je škoda zanášet si hlavu takovými úvahami. Věřím, že se mu to zlo vrátí jinou cestou.
Ještě žije, občas ten arogantní ksicht potkávám.  Ale až ho jednou vezme čert, na pohřeb se kochat nepůjdu a do svíčky na hrobě mu také kopat nebudu.

Většinou se ty role však obrátí  příjemně.

Jeden malinký příklad za všechny.
V pondělí  jsem si zaběhla do PC prodejny vyhlédnout nový notebook. Oba kluci v prodejně mě zdravili jako starou známou.
"Co nového v baru?" zeptal se jeden a pak vyprávěl druhému, jak si ke mně za bar dával vždycky skateboard, aby mu ho někdo nesebral a jak jsem mu na něm z legrace "chtěla jezdit" a pak mu musela slíbit, že opravdu nebudu a jak jsme se nasmáli....( co už nevěděl, jak mi to jeho prkno překáželo, když jsem tam o něj celý večer packovala, ale kam jinam by ho měl, chudák, dát?...).
Kluci byli moc milí, mohli přetrhnout a dokonce mi slíbili i lehce nižší cenu, než za jakou bych to sehnala na internetu.

Co jsem tím vším chtěla takhle při sobotě říct?

Asi to, že dobro se vrací a zlo taky. A že je třeba s tímhle vědomím směrovat své kroky a činy.