Zase už mám pocit, že potkávám sama sebe na schodech.

Jako když se pustí video rychloposuvem.

Minule jsem psala o tom, jak bývaly knižní čtvrtky a ejhle, jdu dnes po náměstí a vidím kuřecí čtvrtky, no jo, časy se mění.
Minulý čtvrtek ráno se u sousedovy zídky objevila vyhozená celá pizza.
Vypadala moc hezky, nakrájená na šestinky, lákala k nakousnutí a byl to věru divný obrázek, jak na tom trávníku byla naservírovaná, jako kdyby čekala, až přijdou hosté a piknik může začít.
Ptala jsem se souseda, proč to nesnědl v kuchyni, on se zasmál, ale pizza jeho není, i když by si klidně dal.
Spadla někomu? Přišel snad někdo domů a s chutí si otevřel prázdnou krabici?
No to mu nezávidím.
Ale možná byla špatná, čichat k ní nebudu, abych to zjistila, však on si někdo pochutná, koček a psů, co jsou stále při chuti tady běhá dost.
Týden utekl jako obyčejně a já najednou koukám, ona je ta pizza na trávníku pořád.
Zkroucená, obrostlá nazelenalou kožešinkou a sem tam bílý puntík.
"Ani ty kuny ji nechtěly," povzdechl si soused, nabral ji na lopatu a hodil do popelnice.
Kovové víko se s charakteristickým bouchnutím zavřelo a mně přišlo, že se tam zaklapl celý ten uplynulý týden, který utekl stejně rychle, jako ty týdny předtím.