Takhle ráno při pondělku

chvíli prší, chvíli sněží...

Zamračené velikonoční pondělí, kolik takových pondělků už bylo, sedím tady v pracovně, malý modrooký spinká po vydatné svačině z namačkaného banánu a hrušky a já nechávám myšlenky volně běžet pozpátku, do předloňska, kdy jsme se brodili ve sněhu na hradě Sovinci, na rok předtím, taktéž ve sněhu na Červenohorském sedle a v Rapotíně u místního vyhlášeného podivína...

Vždycky jsem ráda volila v tento den raději útěk z domu někam na výlet, bylo to mnohem lepší. I Alex mi za to byla vděčná. Zbavila se tak starosti, zda dát svým spolužákům kotel, když na to ještě nemají věk nebo se ztrapnit vajíčky, která se nám jen málokdy povedla. Párkrát jsme to vyřešily barevnými stužkami a čokoládovými figurkami, ale společný výlet byl lepší. Normálně by si člověk řekl, že není čas, ale tohle je příležitost jako k tomu stvořená.
A pak si také vzpomínám na jeden rok, kdy jsem to vzala opravdu vážně, dokonce jsem upekla linecká kuřátka a piškotového beránka ve starodávné formě po prababičce a vyzdobila celý byt a nakonec to dopadlo tak, že všichni byli nemocní, leželi v horečkách, tedy Alex i manžel, a já jen chodila v pravidelných intervalech s čajem a penicilinem a pak jsem seděla sama v té nazdobené kuchyni a bylo mi líto, jak se to hloupě schumelilo.
Teď už to tak neprožívám, trochu se uklidí, metodou "ŽaVeS" se umyjí okna, stejně pořád prší, a včera jsem to jen trochu naladila do slavnostna a poprvé v životě jsem upekla kachnu. Asi se povedla, všichni si ji chválili, jen mně přišla nějak příliš mastná, ale když se tomu zvířeti dostal člověk pod kůži, tak to maso tam bylo velmi dobré. Dnes budeme mít pokračování, neboť taková kačena pro tři lidi je přece jen docela hodně. Ale největší radost měla Kimba, moc jsme jí ty kosti neobírali, aby si užila.
Mám teď posledních pár týdnů úplně jiný režim, než jsem já, sova, byla zvyklá a pomalu se na to adaptuji. Děťátko se budí mezi pátou a šestou hodinou a to je hned přebalit a uvařit mlíčko a já už se po nakrmení nevracím do postele a jdu něco dělat a není to vůbec špatné, kolikrát mám kolem půl deváté hotové věci, které jsem jindy mastila až do oběda. Bez mučení přiznávám, že ta adaptace byla pro mě nesmírně krutá, ale už jsem si zvykla a pozitiva takto získaná jsou značná, takže ani moc nenadávám. Za to večer, to je horší, kolikrát pak usnu uprostřed rozepsané věty.
Dnes ráno se stal malý zázrak a Štěpánek po krmení ještě usnul, tak jsem honem nastartovala PC, kdy se k němu zase dostanu, abych měla úplný klid. A duch internetu mě odměnil, neboť mě nechal najít pěkné stránky a moc hezký článek o polární záři, která mě vždy nesmírně udivovala a já se tam dočetla, že když budu hodná, mohu tohle úžasné přírodní divadlo vidět i v našich zeměpisných šířkách, jen snad by bylo lepší žít o pár století dřív, to prý bylo častěji.
A protože Hanáci jsou líní a začnou chodit po mrskutu až tak kolem jedenácté, mohu tady pobýt chvíli i teď, než se dostaví první koledník. Asi to dnes odskáču jen já, Alex si vzala dobrovolně službu v nemocnici, zabije tím dvě mouchy jednou ranou, jednak nedostane výprask a druhak se jí těch odsloužených 8 hodin bude počítat jako dvojnásobek a to je fajn, jeden den bude mít k dobru.
Tak já ještě přihodím jednu fotku z naší včerejší snídaně a pak už si půjdu obléknout výjimečně rifle, přes ty to tak nebolí.

$$OBR326218$$