Píše se rok 2037

a já vycházím z domněnky, že ještě nejsem mrtvá.

Malým domkem u lesa cloumal hlasitý rock.
Zavřená okna sice zvuk trochu tlumila, ale moc velký účinek to nemělo.
Však také podle zvuku poslali místní lidé zvědavého cizince, který hledal to, co všichni, kteří do vesnice přijedou a mají na autě nějakou značku "z daleka".
Cizinec, evidentně novinář, podle cedulky PRESS za předním sklem a názvem velkého vydavatelství, se vydal po cestě do kopce a opravdu, za chvíli uslyšel zvuky, jako kdyby jel na rockfest a ne na rozhovor se starou dámou.
Zaparkoval před živým plotem z pečlivě ostříhaných tújí a musel se usmát.
Ani vteřinu nepochyboval, že je zde správně.
Nemělo cenu zvonit, přes ten randál by ho stejně nikdo neslyšel.Popošel kousek k oknu a zabušil.
Nečekaně rychle se otevřely domovní dveře.

"Hoří?!" zeptala se zostra stará žena a podívala se pronikavě na výtržníka.

"Jéé, dobrý den, nehoří... já jen, že mě asi neuslyšíte, když vám to tu tak řve," omluvným tónem pravil příchozí.

"Tady nic neřve a jestli proti tomu něco máte, tak můžete jít, odkud jste přišel," řekla žena a zabouchla dveře.

No, to jsem nezačal dobře, pomyslel si novinář a vrátil se do auta pro bonboniéru, která měla být večer pro jeho přítelkyni, ale teď se mu skvěle hodila jako usmiřovací prostředek.
Došel ke dveřím a decentně zazvonil. Hudba uvnitř ztichla a domovní dveře se otevřely podruhé.

"Dobrý den," řekl mladík, jako kdyby starou dámu viděl dnes poprvé.

"Dobrý den," přistoupila žena na jeho hru a usmála se, aby bylo jasné, že takhle se jí to líbí víc.

"Co si přejete?" zeptala se a přejela ho mírně zvědavým pohledem.

"Rád bych si s vámi popovídal, pokud budete mít chvíli čas," řekl a v napřažené ruce ukazoval novinářský průkaz, jako důkaz, že není žádný podomní zloděj.

"Já vím, volali mi z redakce, že přijedete, měli strach, že vás nepustím dovnitř, doba je taková," ustoupila žena do chodbičky a pokynula mladíkovi, ať jde dál.

Donesená bonboniéra nyní již příjemnou atmosféru ještě více proteplila a paní domu i její host se usadili v pohodlných křeslech, postavených tak, aby z nich byl co nejlepší poslech.
Novináře ani moc nepřekvapila hifi souprava Marantz a špičkové reprobedny, věděl, že tady sedí u největší fanynky světoznámé hudební skupiny.
Chvilku se konverzace odvíjela jen tak o ničem, ale po donesené vonící kávě už muselo nutně dojít na otázky.
Stará paní už tohle všechno znala jako svoje boty.
Mohla by si otázky klást sama a odpovědi na ně už také mohla citovat ze spaní.

Ale tenhe chlapec byl jiný.
Ptal se na věci, které nikoho předtím ani nenapadly.
O svém synovi mluvila ráda, ale vždy jen s jeho dovolením a teď najednou byla párkrát v rozpacích jak odpovědět na tu či onu otázku.
Několikrát ji zvědavý novinář rozesmál a ona si dobře uvědomovala, že být matkou bubeníka ve skupině, která už je mnoho let úspěsná na žebříčcích tolika hitprád, není nic jednoduchého, nerada by řekla nějakou nevýznamnou podrobnost, které by se s chutí chytily všechny bulváry.
Prý, jaké ukolébavky mu zpívala... to ji zase rozesmálo, vždyť už je to třicet let, kdo by si to pamatoval. Nechtěla se bavit až o takových věcech, to není pro cizí lidi.
Ale k jednomu se přemluvit nechala.
Vytáhla staré album a našla fotku, která ještě nikdy žádnými médii neproběhla a ani neproběhne, tu ona nedá, ale to, že syn nejraději trávil u bicích čas od svých šesti měsíců, to je z fotky jasné každému. 
Nakonec se přece jen rozpovídala, pouštěla k tomu hudbu jako zkušený diskžokej, celá u toho pookřála a najednou nevypadala na svých 70 let, ale byla jako malá holka, když se zamiluje do zpěváka a čas přestal plynout, strhla svým nadšením i mladého novináře, který místo za hodinu, odcházel z malého domku kolem půlnoci a to jen proto, že stará paní mu představila hudbu svého syna takovým způsobem, že seděli a poslouchali, srovnávali a dohadovali se a ze zanícené debaty je vytrhlo až zvonění mladíkova mobilu, "kde tak dlouho, proboha, jsi?".
Loučili se velmi srdečně, a stará paní udělala něco, co by ji normálně ani nenapadlo a onu vzácnou fotku, kterou ještě nikdy nikdo neviděl dala mladíkovi jako dárek za moc hezký večer, kterých už teď moc nemívá, vždyť syn se stihne u ní otočit maximálně dvakrát do roka, když má nějakou přestávku mezi šňůrami koncertů.
Ještě že ho vídává alespoň na MTV.

$$OBR324026$$