Každý má občas bezesnou noc

Já když nespím, vymýšlím hlouposti.

Před budovou zastavilo auto, výrazně polepené reklamou velké realitní kanceláře a vystoupili z něj dva muži.
Kupec a makléř. Kupec chvíli obhlížel opadanou omítku, chatrná okna a pak se otočil k makléři a řekl:"Ani náhodou, dovnitř nemusíme vůbec chodit, na to je můj čas příliš drahý."
Nasedli do auta a odjeli. Ten den už to byl třetí zklamaný zájemce.
Po zbytek dne už zde bylo ticho a jen občas vítr zašustil s pár listy na cestičkách z písku.

Na opačném konci města šel Filip v tu dobu hodně pozdě z práce. Byl unavený, ale ne fyzicky, byl unavený z věčného hádání s kolegou z kanceláře, který měl tu nesnesitelnou vlastnost, že musel stále někoho poučovat a na dosah nebyl většinou nikdo jiný, než právě Filip.
Něco by to chtělo, skoro se v chůzi zastavil.
Měl velikou chuť se otočit a jít nějakým náhodným směrem, jen jít a jít, až by ho přešla ta protivná rozmrzelost, že zítřek bude stejný jako byl včerejšek a pozítří stejné jako dnešek.
Dnes ještě ne, čeká ho doma práce, ale zítra, zítra to udělá. Sedne na autobus, který přijede k zastávce jako první a pojede až na konečnou, pak vystoupí a půjde.
Těšil se na to celé dopoledne. Měl pocit jako malý kluk, který si naplánuje útěk za školu.
Kolem třetí hodiny skončil, naučeným krokem šel k bráně, aby na píchačce měl vyžadovaných 15:05 a rovnou k zastávce.
Nečekal dlouho a štěstí mu přálo, přijel autobus, kterým rád jezdil v létě do malé zahradní restaurace  s příjemnou obsluhou. Ale tam dnes vystupovat nebude, pojede dál, do míst, kde nikdy moc nebyl a kde to může být pěkné, pěknější, než v notoricky známých ulicích kolem jeho domu.
Na konečné vystoupil, rozhlédl se a vybral si cestu, která směřovala k jakési zeleni kolem zahrad.
Šel asi dvacet minut, občas po pěkné cestičce, chvílemi přeskakoval výmoly, ale cítil se fajn, bylo mu dobře. Cesta se stáčela kolem velkého pozemku obehnaného vysokou cihlovou zdí. Po chvilce narazil na malou branku a aniž by se jen chvíli rozmýšel, vzal za kliku a zkusil, zda je zamčeno.
Nebylo.
Se skřípěním branka povolila a vpustila do zahrady nezvaného hosta.
Filip se zastavil a rozhlédl kolem sebe. Stará zahrada, vše zarostlé bujným břečťanem, s rozmyslem kdysi zasázené jehličnany, bylo to tak magické, že se mu najednou dostavil velmi silný pocit deja vu. Tady to přece zná, tady už musel někdy určitě být!
Fascinovaně se rozhlížel kolem sebe a aniž si to uvědomoval, šel stále dál, po cestičce vysypané pískem.
Pěšinka se stáčela v jakémsi pomyslném ornamentu a po chvilce chůze ho přivedla na nějaké nádvoříčko, útulné s dvěma lavičkami a kašnou.
Blížil se večer, ale bylo ještě stále teplo. Posadil se na lavičku a rozhlížel se kolem sebe. Ještě před chvílí měl strach, zda nenarazí na nějakého obyvatele, ale teď tu seděl, uvolněný a v pohodě, však pokud někdo přijde, jistě si nechá vysvětlit, že nebylo zamčeno.
Jak se tak díval po oknech starého domu, cítil v sobě velikou chuť vstát a nahlédnout dovnitř. Mohl za to neodbytný pocit, že to, co vevnitř uvidí, už jistě zná, že se jen vrátil z dlouhé cesty a tady na něj čeká něco, co na pár let opustil, ale teď je zase zpátky.
Nesmělý Filip se najednou přistihl, jak stojí u dveří a sahá po klice. No jistě, je přece zamčeno, co by čekal.
Automaticky tedy zvedl obrácený květináč na parapetu nejbližšího okna a nijak ho nepřekvapilo, že tam ležel velký starý klíč. Chvíli se na něj díval, pak vrátil květináč do původní polohy, otočil se a rychlým krokem odcházel ze zahrady pryč.
Skoro běžel na zastávku autobusu a už když směřoval opět k domovu, srdce mu stále ještě prudce tlouklo z toho divného zážitku, z té spousty dávno nezažitých pocitů. Doma honem večeře a nutný pravidelný úklid, ale hlavu a všechny myšlenky měl stále ve staré zahradě, nemohl to zaplašit a vlastně ani nechtěl, bylo mu dnes odpoledne tak dobře, jako už dlouho ne.
Uplynulo pár dnů, běžné povinnosti daly na chvíli zapomenout na onu procházku, ale v sobotu se Filipa zmocnila velká touha znovu se tam podívat, udělat si více času a zjistit, kdo tam bydlí. Je víkend, třeba bude někdo doma, dokonce mu proletěla hlavou i bláznivá myšlenka, že by mohl znát obyvatele toho zvláštně krásného domu.
Mechanicky ještě naplnil pračku, pustil se do luxování a jak pračka dokončila krátký program, pověsil svou týdenní dávku ponožek a prádla a s nedočkavostí vyrazil z domu známým směrem.
Vše bylo jako minule, branka do zahrady opět nezamčená, v zahradě s ničím nehnuto a klíč pod květináčem byl stále.

Filip si nedovolil klíč použít a hodnou chvíli chodil kolem oken v přízemí a klepal na ně, ale bez odezvy. Nikde se nic nepohnulo, žádný hlas ani jiný zvuk.
Byl trochu zklamaný, ale nedokázal odejít. Sedl si na "svoji" lavičku, nastavil tvář jarnímu slunci a možná i na chviličku usnul. Po pár minutách se s trhnutím probudil a věděl, že do toho domu musí, neodejde, dokud se do něj nepodívá.
Skokem byl u dveří a otáčel klíčem v dlouho nepoužívaném zámku rychle a energicky, aby si to už nemohl rozmyslet.
Opatrně vstoupil do chodby a procházel opuštěnými místnostmi.
Okamžitě pochopil, že obyvatel se bát nemusí, s určitostí poznal, že v domě se už dlouho nebydlí a poté, co vyšel do patra, znovu se dostavila zvláštní euforie z objevování něčeho krásného, neobvyklého a dávno známého.
Pokoje v poschodí byly částečně vystěhované, ale pár věcí tady zůstalo, snad někomu nestálo za to, brát si je sebou.

Filip už nespěchal.
Fascinovaně prošel celým starým domem a byl unešený jeho vznešeností a elegancí, byť schovanou pod nánosem prachu a času.
Došel až do kulaté věžičky, odkud měl výhled po celém okolí a pohled dolů byl najednou stejný s tím, který tak často vídával ve svých snech. Nedokázal se od něj odtrhnout, vždyť to je místo, které hledal celý život.
Donesl si do věžičky pár knih, které našel dole v polovybrané knihovně, trochu odprášil letité pohodlné křeslo, sedl si a dokud bylo trochu vidět, listoval zajímavými knihami. Všechny starosti byly úplně pryč, cítil se dobře, aniž by věděl proč a ani nad tím nepřemýšlel, jen si užíval toho příjemna, které ho v tomto domě obklopovalo.
Pomalu se setmělo, ale Filipovi se nechtělo pryč. Nebyl zvyklý dělat dobrodružné kousky a zůstat v domě ho ani nenapadlo a když se podíval na hodinky, zjistil, že poslední autobus stihne jen tak tak.
Doma vedla jeho první cesta do sprchy, spláchnout ze sebe letitý prach, ale myšlenky, které mu vířily hlavou, ty spláchnout nešly. Nemohl na dnešní odpoledne zapomenout. Unavený si lehl na svoji důvěrně proleženou postel, zavřel oči a znovu se procházel starým domem...

Návštěvy domu se mu staly drogou.
Každou volnou chvíli věnoval svým objevovatelským misím a pomalu zjišťoval, že tenhle dům je to, co si v životě tolik přál najít, dokonce měl pocit, že dům byl postaven přímo pro něj, přesně tak si přál, ale jak to ještě nikdy nikomu neřekl. Všechny jeho požadavky byly splněny předem, vše bylo na svém místě tak, jak to měl rád a jak se mu to líbilo. Dokonce si i představoval, jak tam začne žít a jak si to vše zařídí, kam postaví jednotlivé kusy nábytu a kde bude jaká květina.
Prošel už všechny  knihy v knihovně a pěkně je poskládal, utřel z nich pečlivě prach a vyčistil si křeslo, kde tak rád sedával, když ho najednou napadla tak neuvěřitelná myšlenka, až se začal nahlas smát.
Došlo mu, že chodí do tohoto domu stále jen tou maličkou zadní brankou a ještě nikdy neobešel zahradní zeď kolem dokola, aby se podíval, jak vypadá dům zepředu, tak, jak ho vidí všichni lidé, kteří k němu přijdou.
Seběhl do zahrady, brankou honem ven a svižným krokem se dal po pěšině dál, aby obešel zahradu a dostal se na hlavní cestu.
Jeho krok se však s každým metrem zpomaloval.
Co když se mu nebude dům líbit, co když se nechal okouzlit vnitřními prostory a zvenku ho překvapí zchátralost a nepěkný vzhled? Pak už to nikdy nebude jako dřív. Chce to vůbec vidět?
Zvláštní myšlenky.
Kde se najednou vzaly takové obavy? Nechtěl si pokazit něco, co už má rád, ale co vlastně ještě pořádně neviděl?
Zahnal ty hloupé myšlenky, vždyť copak by opadaná omítka mohla pokazit dojmy z celého krásně promyšleného interiéru?

To jsou vše řešitelné věci, pár týdnů či měsíců práce a dobrý základ bude mít zpět i svou starou hezkou tvář. Opět zrychlil svůj krok a už se nebál, co uvidí.
Musel to vše vidět, jak jinak by se dozvěděl, že dům je na prodej a číslo realitní kanceláře na velkém letáku vytáčel ještě za chůze, aby ho nikdo nepředběhl, aby mu nikdo nevzal JEHO dům.