Jdu si za svým snem

a je mi hezky.

Dokud sním, tak žiju.
To je jediné, co mi vyšlo z přemýšlení nad tím, jak to s tím splétáním snů ve vlastních myšlenkách je.
A nejsi na to, děvenko, trošku stará? Mohl by se zeptat nějaký jízlivý rejpal.
Né, nejsem a nejsem na to ani moc mladá, protože si vážně myslím, že než o věku, je to o stavu duše.
Nejvíc zoufalý mi přijde ten, který nemá žádné sny, touhy a seznámek toho, po čem touží a co by chtěl v životě uskutečnit.
Nechci říct, že je to o tom, celé dny se někde opájet velkolepými představami a postupně zajít na nicnedělání, chodit po holobytě a snít o paláci a nic pro to neudělat.

Právě naopak.

Pokud sny slouží k tomu, aby ve mně rozběhl silný vnitřní motor, který by mě zásoboval energií, pak je to v pořádku. A nahromaděná energie mi pomůže k tomu všemu, možná ne hned, ale časem určitě, stačí si jen za tím snem jít.
Je klidně možné, že se mi nepodaří vše, co mám na svém neskromném seznamu přání a snů, ale určitě si nikdy neřeknu, že jsem pro to něco neudělala, třeba mě to hodilo jen o level výš, o něco jsem se obohatila a bylo to přínosem.
Sním často a ráda a ještě raději ty sny pak uskutečňuji. Je to úžasný pocit, když jsem po čase opravdu tam, kde jsem předtím byla jen v představě.
Může to být cokoliv... v něčí náruči nebo v nově zařízeném bytě, či na závodě formulí 1.
Někdy je to splnění až opojné.
Hlava se mi zatočí a já mám pocit, že už to někdy bylo, vždyť to znám dávno ze svých snů.
Udržet si v běhu ten motor energie jde jistě i jinými způsoby, od toho jsme přece každý jiný, ale u mě funguje právě tohle. Nebojím se přidávat si různá přání, která na první pohled vypadají až nereálně, ale jen neustrnout ve vzduchové bublině zalíbení v minulosti, začít se opájet jen vzpomínkami a na nic dopředu už nemyslet, přijímat jednotlivé dny jako nutnost, která je nevyhnutelná a nějak je přežít, ode dne ke dni.... a pak ke dnu.

Tehdy začíná stáří.

A pak je úplně jedno, kolik je vám let.