Zrození Destruktora -

jako kdyby to bylo včera.

Dnes je to dva roky.
Přesně touto dobou jsem seděla u PC, plodová voda mi odtekla už brzy ráno, ale odvody z mzd musely být poslány, penále je nemilosrdné, porod neporod.
Pak cesta do porodnice, vedro bylo hrozné, ještě větší než-li teď a tak byl pobyt na klimatizovaném porodním sále při tlumeném hraní rádia, vlastně velmi příjemný. Až na tu koncovku, ta byla docela vysilující, ale úleva, že vše dobře dopadlo přerazila všechny momentální pocity roztrhaného pytle, kterému najednou něco podstatného chybí.

Nebylo to však jediné, co mi chybělo.
Zoufale jsem postrádala pohlazení a pevné objetí, pocit nějakého zázemí, jistoty... Manžel chodil každý den, chvíli dělal ňu, ňu, ňu na malého a pak si někde sedl do koutku a listoval si do konce návštěvních hodin v časopisech, donesené mi jinými návštěvami.
Krize našeho vztahu pokračovala a nabírala otáčky, které nezmírnil ani tenhle malý nový človíček.
Vzpomínky na tuhle dobu jsou velmi smíšené, na jednu stranu radost, že mám krásného zdravého syna a na druhou stranu pocit, že jediná pomocná ruka je na konci mého ramene. Proto nešlo hned po návratu z porodnice ani přestat pracovat, zoufalá stresem, přišla jsem o mléko, malý byl velmi brzy jen na Nutrilonu.
Kdo mě držel nad vodou byla Alex, protože porod přišel podstatně dříve, než měl, nebylo doma nic nachystané, postýlka rozložená kdesi na půdě, látka na povlečení teprve koupená, ušít jsem nestihla, výbavička žádná, vše se teprve mělo kupovat.
Dceruška moje milá odnesla látku na peřinky ke švadleně, nakoupila prostěradla, košilky, dupačky, plenky už doma byly, kočár též...uff.
A pak ta cesta z porodnice... seděla jsem již vyskladněná, se všemi propouštěcími papíry v hrsti, mazlíčka v zavinovačce ještě v nemocničním košíku a čekala na odvoz. Kolem chodily propuštěné další maminky, jejichž miminka si v autosedačkách odnášeli pyšní tatínci a já tam na to koukala a  brečela, odložená, nechtěná, náš tatínek neměl čas ani chuť si pro nás přijet. To zoufalství mi z duše už asi nic nevymaže. Jsou to takové pomníčky, které ani čas nezahladí, vůbec jsem nevěděla, do čeho se vracím.
Zhruba za hodinku přifrčela veselá Alex, napumpovala do mě trochu optimismu, bafla si spokojeně brášku, já vzala kabelu a jeli jsme.
Doma to vypadalo úplně stejně, jako když jsem narychlo jela do porodnice, postýlka nesložená, manžel v dílně, nebýt Alex, asi bych se psychicky sesypala hned na schodech.
Ale co nezabíjí, to posiluje.
Nejvíc ze všeho jsem potřebovala spát a spát, to nemocniční prostředí a několik nocí bez spánku mě vyšťávilo na doraz.
Z následujících dvou dnů si pamatuji jen sled vyčerpávajících pokusů, aby miminko s váhou 2,3 kg alespoň trošku pilo a přibývalo na váze. Buď jsem jen krmila nebo spala.
Alex vařila, prala, žehlila, přebalovala. Třetí den už odpočatá, pomalu jsem si začala přebírat všechny povinnosti, dokonce i čtvrtelní DPH jsem nějakým zázrakem zmákla a pak už to začalo být lepší a lepší.
V tu dobu mi hodně pomáhala i virtualita, jsou okamžiky, kdy bych, jako psycholog, internetové přátele nezavrhovala, když je realita v sakrech, někde  člověk tu oporu brát musí. Není to samozřejmě na dlouho, ale pro momentální navození pocitu, že v tom nejedu tak úplně sama, to ve chvílích nejtěžších pomůže.
Z těch dvou Destruktorových roků byl ten první jednoznačně tím horším.
Pak už jsem nasbírala dost sil, abych se k problémům dokázala postavit čelem, vše si v sobě rozebrala, zdůvodnila a ujasnila si co chci a co ne.
Dnes už je lépe.
Do třetího mazlíčkova roku vstupuji smířená se ztrátami, komu bylo třeba odpustit, tomu jsem odpustila, kdo zůstal stát při mě a pomohl, ten bude mít stále mou lásku a pomocnou ruku, kdykoliv bude potřebovat.

Mazlíčku můj maličký, všechno nejlepší k narozeninám.

$$OBR411937$$