Myšlenkový striptýz.

Hlavně se člověk nesmí brát moc vážně.

Sama jsem si to vykoledovala, tak teď se s tím musím nějak poprat.
Jirka*pravil, že mě řadí k lidem, které snadné úkoly nudí, no to je výzva, ne?

Takže zde, Jirko* odpovědi na tvé otázky:

1) "Co považuješ za svůj největší úspěch?"

Za svůj největší úspěch považuji každou situaci, kdy se mi podaří přemluvit sebe samu k něčemu, co je užitečné, ale není to nutné a vyžaduje to ode mne nějakou nadstandardní námahu. Ať už duševní nebo tělesnou.
Jsem od přírody dosti líná až pohodlná, rutinní věci si velmi brzy automatizuji na technologické minimum a pak přijde "NĚCO" a nejen, že si musím poručit, ale hlavně se také poslechnout. Pokud se to povede, následuje obvykle ten krásný pocit sebeuspokojení, který sice netrvá dlouho, ale i ta krátká chvíle blaženosti stojí za to.

A pokud bych měla jmenovat nějaký jednorázový úspěch, tak asi Alex, jak se mi podařilo na počátku formování její osobnosti dát jí do vínku sebevědomí a chuť se prosadit, empatii, zodpovědnost, touhu po tom, mít rozhled a chtít přijít věcem na kloub a hlavně základní lidskou slušnost. Těší mě, jak s touhle výbavou nakládá.

2) "Co tě přimělo ke znovuobnovení už smazaného blogu?"

Zvykla jsem si na tenhle druh kontaktu, na zapisování zážitků i pocitů a asi i reakce lidí okolo, po smáznutí starého blogu. Hned ráno, OKAMŽITĚ poté, co jsem to udělala, přiletělo mailem pár pomocných rukou a jeden pro mě moc důležitý telefon. Pak se to přetřásalo na jiných blozích, najednou jsem začala  mít pocit, že zatímco já si sobecky řeším svoje, třeba tam chodil někdo, kdo si rád četl o Destruktorových příhodách a jiným mých peripetiích, zasmál se, pouvažoval, přidal nějakou glosu...

Pak mi někdo znovu "Barmanku" založil a poslal heslo k editaci, ať si s tím udělám, co budu chtít. A to asi rozhodlo, protože teprve potom se na mě sesypala smršť velmi milých vzkazů i komentářů a řekla jsem si, že blog bude v trochu jiné podobě fungovat dále.
Bylo mi moc zle, když jsem blog rušila a následné reakce lidí okolo mi dokonale pomohly oddělit zrno od plev, kdyby pro nic jiného, tak pro tohle celá ta eskapáda rozhodně stála.

3) "Jak se vypořádáváš se situací, kdy nemůžeš, ale chceš? (pokud jsi ji už někdy zažila)"

Buď to vzdám nebo bojuji, mohla by znít lakonická odpověď. Záleží hodně na tom, JAK MOC to chci. A hlavně proč to chci.
Ať to zní hloupě jak chce, daleko více věcí udělám, pokud mám motivaci "pro někoho" než když je to "jen" pro sebe.
Velmi dobře vím, že to, co jsem teď napsala by mělo být opačně a že v případě jak to mám hozené já, mohu skončit na hubě daleko dříve a častěji než je běžný průměr, ale stejně s tím nic nenadělám.
Pár věcí v mém životě opravdu vypadalo, že nemohu, ale vybojovala jsem si úspěch. To, co jsem vzdala mě mrzí i teď, po letech.

4) "Prominout, nebo se pomstít? (myšleno v opakujících se případech)"

Jednoznačně prominout.
Kéž bych měla ve všem tak jasno, jako v tomhle. Já nejsem mstivá osoba. Věřím na boží mlýny a na to, že každý se chytá do svých pastí a dojede na ně.
Možná neumím prominout a odpustit okamžitě, tohle rozhodně chce čas, ale užírat se nějaku nesmyslnout touhou po pomstě, to by mě zabilo, to vím jistě.

5) "Co chceš?"

Odpověď by vydala na samostatný článek, takže zkrácená verze.
Chci normálně hezky žít. Je to moc? Je to málo?
Chci milovat a být milována, chci dávat i brát, chci být zdravá, chci ještě něco udělat a mít za to dobře zaplaceno a hlavně se chci dožít, že bude z Destruktora rozumný člověk.
A hlavně neříkám chtěla bych, ale chci.