Ještě k té bezpečnosti,

vyděsil mě ve zprávách ten dvouletý klučina, co spadl tátovi pod sekačku na trávu.

V komentářích u minulého spotu mě trochu zaskočil Cayman tím, že je možné, že má prcek málo podnětů.
Přemýšlela jsem nad tím a vzala si k ruce i příručky, které jsem měla nakoupené ještě v těhotenství a pročítala je na procházkách se spícím miminkem, pak už jsem se k nim nedostala a teď jsem si znovu osvěžovaji různé rady zkušených autorů.
Včera odpoledne mě úplně rozhodily dvě supermatky, které si na koupališti na vedlejší dece povídaly nad svými spícími chlapečky podobného věku jako Tulipes.
Zatímco my jsme si hráli s vodním mlýnkem ve vypůjčeném bazénku pod vypůjčeným slunečníkem, ony nejprve 40 minut řešily potravinové doplňky pro své děti, co dávají denně, co obden, co jednou týdně nebo jednou měsíčně, zda je lepší ta značka nebo jiná a proč zrovna takový systém dávkování a jestli se to netluče s vitamíny obsaženými v batolecích mléčných výrobcích, až z toho plynule přešly na otázku pitného režimu a my s malým jsme odcházeli do bazénu asi po dalších 20ti minutách rozpravy jaké čaje a proč, myslím, že byly tak v půlce problému.

Doprčic!
Destruktor nedostává navíc vitamíny žádné, úplně automaticky se cpe ovocem a zeleninou jako urvaný ze řetězu, nejraději to má vše trhané přímo v zahrádce u chůviné babičky, odšťavňovač je teď u nás stále v plné permanenci.
Bonbóny, lízátka a jinou veteš vůbec nezná, "koko" jsou u nás rozinky a sušené ovoce a když mu dal kdosi čokoládu, tak poprvé se jí bál a nevěděl, co to hnusné hnědé je.
To bohužel netrvalo dlouho, zásluhou různých pseudohodných tetiček už na to přišel, že čokoláda je dobrá, ale u tohoto zjištění zatím zůstáváme a nebudu sortiment cukrovinek dále rozšiřovat, však ono to ještě přijde, nač to uspěchávat.

Ale to jsem odbočila.
V rájmci dalšího výchovného bádání jsem se vydala i na různé servery plné nadprůměrně chytrých matek, abych se dozvěděla páté přes deváté, někdy úplné samozřejmosti a někdy vyslovené kraviny. Tudy cesta také nepovede, četla jsem ty diskuse pak už jen ze zvědavosti, jestli to či ono myslí některé vášnivé supermatky vážně.
Pryč odsud.

Vzpomínala jsem, jak to bývalo s Alex, až mě napadlo, jak mrňousek usnul, vydat se do šuplíku se starými deníčky a diáři a tam jsem to vše našla. Doba, kdy měla Alex rok a dva, přede mnou ožívala naprosto plasticky, jedna, dvě poznámky vyvolaly z mých vzpomínek další řetězec zážitků a já se ponořila do doby před dvaceti lety a najednou jsem naprosto přesně věděla, že dělám s Destruktorkem ty stejné věci, hrajem stejné hry a pěstujeme tytéž rituálky.
Jistě, výchozí situace je diametrálně odlišná od "tehdy".
Bydlely jsme v centru města, v 1+1, auto jsem prodala, na nic jsem ho v tu dobu nepotřebovala, vše jsme si odchodily s kočárkem nebo bez, nemusela jsem pracovat, tudíž jsem nepotřebovala chůvu jako dneska, ale zase hlídávala naše mamka, bože, vždyť ona byla v mém dnešním věku!
Ale jedno se opakovalo tehdy i dnes. Všechno co dělám, děláme spolu a ta harmonie, kterou si přitom prožíváme je také úplně stejná.
Co na tom, že nám trocha mouky spadne na zem, když spolu děláme placky z bramborového těsta. Není šťastnějšího dítěte, než když si sám vezme rádýlko a vykrajuje s malou dopomocí tyčinky z listového těsta.
Jak je důležitý, když si sám kartáčkem vyčistí bláto na gumákách, no tak co, stejně tu koupelnu musím umýt a takhle to alesoň stojí za to!
A jak rád luxuje, co na tom, že to pak musím ještě trochu přejet sama.
No a tady to je.
Sem tam se opravdu dostaneme do situací, kdy musím být velmi opatrná, plastovým nožem domácí nudle ještě nikdo nenakrájel.
Není to dlouho, co jsme spolu naklepávali řízky a to byla moc prima zábava, jenže pak mi tu malou paličku vzal a první, co mu přišlo jako vhodná věc k naklepání byl můj balón na cvičení. Netušil, že když do něj bouchne, palička se odrazí a stejnou perdu dostane zpět do čela. Teď už to ví.
Ale i když máme roztažené hračky a stavíme si z velkých polštářů "vláček" a všude je měkko, stačí malé zakopnutí v té hromadě a máme na tváři otisknutý vzorek z traktorových kol, ani nevíme jak.
Ta předvídavost je velmi důležitá a některé kousky je třeba si opravdu odpustit.
Každý jsme jiný a naše děti nejsou výjimkou.

Takže to zakončím tak, jak to často čítávám v různých odborných časopisech: Tato otázka zůstává otevřena pro další výzkum.

Nejbezpečněji je totiž opravdu jen v kuličkách

$$OBR412746$$
foto Kapitán (c)