Ne na všechno jsem hrdá

Tragikomická příhoda pro Cheorchii.

Cheo, na tuhle příhodu jsem si vzpomněla, když jsem přemýšlela, jak tě potěšit při tvém pobytu v nemocnici a já za tebou nemohu přijít.

Jenže než jsem se k tomu sepsání dostala, stalo se to nejlepší, co mohlo a vy jste už zase pěkně doma. Tak se hezky uzdravujete a tady máš pár písmenek ke kávě.

Alex mohla mít tak 7-8 let a já jsem profesně měnila svoji existenci. Nová práce mě na čas úplně pohltila, neuvěřitelně mě to bavilo, přesně tak, jako když se na člověka usměje štěstí a jeho koníček se mu stane i profesí.
Na tu dobu vzpomínám nesmírně ráda, spousta věcí pro mě byla nových, musela jsem se učit kvanta technických údajů, ale vše se zájmem a radostí, byla jsem jako Emil Holub na výpravě v Africe, objevování a následné úspěšné aplikace mi braly pojem o čase, 10 hodin strávených prací bylo jako hodina.
Moc jsem toho nenaspala, protože připočte-li se k tomu ještě starost o Alex, dům a zahradu, byl to pěkný kolotoč.
Do toho přišla Alexina dětské doktorka, že by bylo dobé, kdybychom nechali Alex vytrhnout mandle, přiznám se, že už ani nevím které. S lékaři jsem v té době obvykle ještě nepolemizovala a tak jsem v nemocnici dostala termín nástupu a nabídku, že mohu být celou dobu s dítětem, i když už je to dítě v pokročilém věku.
To bylo prima, Alex se trochu bála, kdo by chodil do nemocnice s radostí, a moji přítomnost uvítala. Já si domluvila volno, vždyť se jednalo jen o dva dny.

V úterý ráno jsme naběhly na příjem, slušivá pyžamka jsme měly svoje, ale sestřička stejně Alex dala erár, protože říkala, že bude hodně od krve, tak ať si svoje neušpiní. Přidělili nám dvě postele na pokoji pro 4, nadstandard byl plný, tak jsme se musely podělit o přítomnost ještě jedné maminky s dítětem.
Šla jsem nabrat Alex i sobě na chodbu čaj a pak jsme měly čekat na výkon. Postel jsme se upravily na polosed, hověly si v čistém povlečení, že si chvíli budeme číst, než si pro nás někdo přijde.
Na mě najednou padla strašlivá únava, vypětí posledních týdnů, dlouhodobý deficit spánku, ani nevím jak, během minuty jsem spala, k otevření nachystané knihy vůbec nedošlo. Zdálo se mi to jako mžik, někdo se mnou opatrně třese, byla to Alex, že nás už volají na operační sálek, máme jít obě. Já a sestra jsem držely Alex hlavičku, doktor zepředu něco rval nepříjemně vypadajícím nástrojem. Rup, šup a bylo to, jen hodně krve, Alex nesmí ležet, musí sedět, přikládat studené obklady, do večera to přestane krvácet.
Jenže...
Posadila jsem svou malou dcerušku, dala jí ten obklad a šla čekat na svou postel, jak zase za chvíli dám druhý.
Ta neskutečná únava se dostavila ve druhém, mnohem silnějším nárazu a já usnula snad ještě s nohama na zemi. To ani nebyl spánek, to už bylo spíš bezvědomí.
Nevím za jak dlouho, slyším šepot:"Maminko, obrať se, strašně chrápeš." Zavrtala jsem se na druhou stranu a za chvíli zas, starostlivý hlásek..."Nechrápej, rušíš tu druhou holčičku."
Snažila jsem se probudit, ale nešlo to. Z dálky ke mně pronikalo sem tam nějaké projití někoho, až po čase, opět Alex:"Maminko, probuď se, je večeře."

Bože, kde to jsem, minuta naprosté dezorientace, pak mi to došlo, lekla jsem se jako blázen, co moje děťátko?
"Já jsem si dávala ty studené obklady a misku s naplivanou krví jsem si chodila vyplachovat sama."
Ach, styděla jsem se ještě o něco víc než je možné.
"Zlatíčko," hladila jsem ji po hlavě a šly jsme na večeři. Ona měla nějakou zmrzlinu nebo ledovou kaši, či co to bylo a já rohlík s pomazánkou a čaj. Chvíli jsme v jídelně poseděly, já jsem byla jako praštěná polenem, tak jsem byly rády, že na nás čeká tichý pokoj. Alex už si mohla lehnut, tak si četla.
A já? Já ani nevím, ale vím, že jsem se probudila až ráno, když chodila sestra dávat teploměry. Pak mě probudila až vizita a propuštění domů, to už jsem se cítila fajn, pěkně odpočatá, příjemně vyspaná, jen s hroznými výčitkami, že ten první den se nestarala matka o dceru, ale dcera o krkavčí macechu, co se jela vyspat do nemocnice na účet zdravotní pojišťovny.