Jak dlouho trvá, než se z nějakého místa stane domov?

Docela mě tahle otázka zarazila.

Přiletěla si jen tak klidně na mobil a snad ani nečekala, že bude nějak zodpovězena, možná to byl jen povzdech. Nevím, ale každopádně mě zavedla k úvahám o tom, co pro mě domov vlastně je.

Zcela určitě to není místo, které mám nyní zapsané v občance jako trvalý pobyt.

Pro malou Báru byl domov u rodičů, tam, kde jsem měla svůj pokojíček, své teritorium, hodnou mamku a taťku.
Vnímala jsem to zvlášť silně vždy po příjezdu z prázdnin, když jsem bývala na celé dva měsíce u babičky v Přelouči.
Tam jsem měla svůj druhý domov, možná ještě významnější, protože babička byla ta, kdo na mě měl v dětství největší vliv.
Babiččin dům už dávno nestojí, ale já pořád vidím každou věc v její kuchyni, pokojích, mohu tím bytem procházet a jmenovat detail po detailu, včetně všech kytek na zahradě, různých příhod, rozhovorů... Naprosto přesně cítím tu atmosféru pohody, která tam vždy panovala, i když byly starosti a ne malé.
Když potřebuji dostat do svého života nějaký řád a pořádek, vždy je základním kamenem to, "jak se to dělalo u babičky".
Přelouč už není, není dům, nejsou lidé, dnes tam neznám ani nohu.

Můj pokojíček u rodičů též už není, po mém odchodu z domu si z něj udělali skladiště pro zbytečné věci, pak se stal pro rodiče ložnicí a já tam nemám svou ani jednu věc. Mají nás tam stále rádi, ale už je to jiné.

Asi nejsilnější pocity "svého domova" mě zasáhly v mém prvním bytě po odchodu od rodičů.
Byl to byt OPRAVDU můj, kde jsem si mohla dělat úplně všechno, co jsem chtěla, zařídit si ho podle svého, hospodařit si a žít. Užívala jsem si to maximálně. Vybrala jsem si krásný nábytek, udělala extravagantní kuchyň, bylo to moje království, i když na ploše 1+1, balkon a sklep. Tam jsem ten domov cítila úplně hmatatelně.

Pak stěhování do mého dnešního bydliště, do domu manžela, kde jsem pro změnu nemohla nic. A jak mi postupně byla zastřihována křídla, byl můj pocit bezmoci nad tím, jak nemohu ovlivnit místo, kde bydlím, stále silnější.
Snad jen prvních pár let, než mi spadly klapky z očí jsem tohle místo považovala za domov. Pak jsem to dlouho nijak neřešila a cestou nejmenšího odporu zde nějak vegetila a snažila se nevnímat věci, které mi vadí. Asi to byla chyba, měla jsem možná prásknout do stolu a zařvat, ale to já neumím.
Pak se začal na svět hlásit malý Destruktorek a moje apatie s řešením situace dosáhla vrcholu, veškerou energii spotřeboval mrňousek a jen Alex se podařilo občas něco někde prosadit.
A jak se malý narodil, najednou mi došlo, že v tomhle místě ho nechci nechat vyrůstat, že musíme pryč, jedno kam, že místo, kterému budu říkat domov je ještě před námi a od té chvíle jsou k tomuhle cílu napřaženy veškeré moje úvahy a úspory, protože čas, kdy budu moci přetrhnout vazby, které mě zde drží, už se blíží.
Do té doby musíme nějak vydržet, protože mít pocit domova jen ve svém autě, není nic povznášejícího.
A tím se zároveň objevila odpověď na otázku z esemesky:
Vytvořit domov není otázka času, je to o vztazích mezi lidmi, kteří v daném místě žijí, je to o atmosféře, o lásce, o chuti žít spolu a pomáhat si, být oporou jeden druhému. Místo, kde mi vždycky někdo pofouká bolístky a já zase jemu, kde je "citově bezpečno", kde nikdo nikomu problémy nevyčítá, ale pomůže je řešit, pokud dotyčný chce.
To byly i pocity, které jsem vnímala ve svém prvním bytě, i když jsem tam bydlela sama a potom ve dvou a chvíli ve třech...
Tam to bylo a já už teď vím, že časem budu mít takové místo zase.
A je jedno kde, ale není jedno s kým.