Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

úterý 16. ledna 2007

Dělá mi to dobře

to blogování

Dnes mi konečně naprosto jasně svitlo, proč si hraju tady na blogu.
Protože mám kolikrát hromadu starostí a stresů (samozřejmě jen podle sebe, podle ostatních jsem v pohodě a stresy mají oni) a když začnu psát, tak téměř stoprocentně zaměstnám tu část mozku, kde se mi ty starosti líhnou a množí a já je tak skvěle vytěsním.

O tom, jak jsou moje starosti malicherné, jsem se přesvědčila, když jsem psala, jak jsme se sousedem zbytečně jeden den čekali na topenáře, zlatníka a slibotechnu pojišťováka.
Pak přišel kouzelný komentář, kde bylo asi toto: topnáře, pojišťováka ani zlatníka nepotřebuju, ale prosím tě, jak sis dala na stránky měřící kód Toplistu?

Nemám ráda rozpatlávání problémů, působí to na mě ještě víc destruktivně a tohle je přesně ta terapie, která mi vyhovuje.

Možná proto se plánovitě vyhýbám blogům, kde tohle pitvání niterných pocitů ad absurdum je jeho hlavní náplní a odkud bych po přečtení odcházela zdeptaná jako sám autor. Pokud to ovšem autorovi zase naopak pomáhá, pak je to v pořádku a všichni jsme spokojeni.

Nemohu stále zapomenout na blog, který jsem náhodou otevřela někdy v létě.
Zoufalá dívka byla sama doma s nemocnou babičkou, měla prázdniny a rodiče museli do práce. 
Jenže babička byla asi na konci svých sil a vypadalo to, že každou chvilku zemře. V téhle situaci sedí někdo v dálce u počítače a pláče, protože se bojí vejít do pokoje babičky, jestli ještě žije nebo ne. Přiznám se, to mě vzalo hodně. Bezradná  dívka tak strašně moc v tu chvíli potřebovala vzít za ruku a pohladit a taky někoho, kdo v tom bytě bude s ní a společně budou sedět u babičky, aby nebyla sama, až přijde ta chvíle. Ještě teď mě z toho mrazí. Nijak nešlo pomoct, ale možná, že jí pomohlo právě to, že se mohla svěřit svému blogu.

Jak moc jsem včera soucítila s Helenou , která mi doslova promluvila z duše, když napsala, že ji v hluboké depresi cizí optimismus frustruje.
A tak se snažím nenechávat se ani deptat ani frustrovat, zavřu se do pracovny a popisuji nejapnosti, které se mi zrovna dějí nebo vyplouvají ze vzpomínek.
Funguje to a za to díky.

20 komentářů:

  1. Moje řečChápu blog stejně jako Ty. Vybírám si takové, kde i při popisování smutků a trablů pořád vykukuje trocha optimismu. To mi pomáhá a dělá dobře :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Buteo, díky za účast :))Gombo, asi to budou muset časem odborné psychologické učebnice začít uvádět jako doplňkové tepapie s dobrými účinky ;)

    OdpovědětVymazat
  3. V tomhle s jmenovkyní Helenou souhlasím. Když je člověk hnusně, je pročítání příliš optimistických, růžových a zdrobnělinkových článků,jako kapat rozžhavený vosk do rány.Taky preferuju blogy, kde i pod smutným článkem prosvítá trocha optimismu. Ale i kdyby blogy nebyly pro nic jiného, než abys povzbudila holku na druhém konci drátů, když provází babičku na druhý břeh, byl by to skvělý účel. Dovedu si představit, jak se té dívčině muselo ulevit, že si měla kde ulevit.

    OdpovědětVymazat
  4. Aha,taky sis přečetla včera ten článek o tom, že blogování je duševní onanie? :-)))

    OdpovědětVymazat
  5. Jo Rowdy...odkaz prosíme... já bych si tak strašně rád zaonanoval... to si nedovedeš představit:-D

    OdpovědětVymazat
  6. Teda pánové,to bych u vás nečekal :-)))http://darknessembraced.bloguje.cz/465396-o-smyslu-blogovani.php - odkaz

    OdpovědětVymazat
  7. Helazd, dívky se v komentářích ujali známí kamarádi a určitě ji z toho trochu dostali. Alespoň doufám.Rowdy, já jsem to včera četla, ale nemá to s tím žádnou souvislost. Vypadlo by mi to z klávesnice i bez toho přečteného klenotu a zaonanovala jsem si naprosto dobrovolně a s chutí.Galahade, jestli uspokojivě nevysvětlíš, co (a hlavně koho a proč) jsi tím myslel, tak je tvůj komentář odsouzen ke strašlivé smrti vymazáním z povrchu zemského :))Nemohu přece na svém blogu trpět intelektuální útoky na svoji osobu ;)

    OdpovědětVymazat
  8. No...Mohu-li Tě poprosit, klidně ho i smaž... Ono to zmíněné připomenutí zas tak bezděčný asi nebylo... Ale Tebe jsem skutečně nemyslel... k se mi povedlo vzbudit v Tobě tenhle dojem?

    OdpovědětVymazat
  9. Galahade,Tak jak to nebylo na mě, tak to mazat nemusím :)))

    OdpovědětVymazat
  10. No ale mohla bys......kdybys chtěla...;-)

    OdpovědětVymazat
  11. galahade,na výslovné přání ho tedy mažu!

    OdpovědětVymazat
  12. Děkuji......nerad bych ti znečišťoval weblog trapnejma jedama...;-)

    OdpovědětVymazat
  13. Galahade,on celý tamten blog je takový jedovatý, ale pokud je to touha autora, má co chce...O Tvém znečišťování nemůže být ani řeči.

    OdpovědětVymazat
  14. :-)Když nemůže... :-))))

    OdpovědětVymazat
  15. narazil jsem na Váš blog náhodou, a musím říct, že Vám to jde skvěle !!

    OdpovědětVymazat
  16. PXV,díky, miluju náhody!!!

    OdpovědětVymazat
  17. Báro,tak jsem si přečetl ten Rowdyho odkaz na odkaz na jeduplný článek a musím říct, že to je pro mě jen důkaz, že v některých vězeňských špitálech mají internet... nic víc:) A hezky jsi to napsala. Protože to funguje. A za to díky. Všem.

    OdpovědětVymazat
  18. Kamiliči,nemohou být všechny blogy stejné, buďmě rádi i za ty z vězeňských špitálů.Jinak by to byla hrozná nuda!

    OdpovědětVymazat