Omlouvám se za malou zlomyslnost

Proč někteří lidé umí být upřímní až po flašce šampusu?

Nenávidím vánoční esemesky!
Všichni to vědí, neboť jim to celý rok vtloukám do hlavy a jen co se oslíček nahne nad Ježíškem, aby ho zahřál svým teplým dechem, už ten telefon začne blikat a poskakovat.
Letos se jich urodilo dvacetjedna. A já pak, ze vší práce kolem vytváření štědrovečerní pohody, musím sednout a jako slušně vychovaná trouba všem za to vyrušení mile poděkovat a popřát totéž.

Posílám a miluji vánoční pohledy. Ten přišel letos jeden!

Asi budu mimo.

Ale o tom to teď není.

Chci psát o  esemesce, která mi přišla na Silvestra k večeru spolu s dalšími osmi (sakra!).
Tak jsem na všechny zase odpověděla, jen na tuhle ne.

Né, že bych byla taková citlivka, ale nebyla jsem si jistá, jestli ji opravdu napsal ten seriózní majitel dotyčného telefonního čísla.
Zbyněk je asi o deset let mladší a z nějakého nepochopitelného důvodu se ke mě odjakživa chová velmi uctivě, až přeuctivě.
Z jeho kamarádů je jediný, který mi netyká, ačkoliv jsem mu to už dvakrát nabízela a to je něco, co tak často nedělám (jednou jo, ale dvakrát, to je i na mě moc).
Dneska jsme se potkali.
"Díky za tu novoroční esemesku," neodpustila jsem si narážku.
"Jéééžíšmarjá, já jsem ji poslal vám?!" vykulil na mě pomněnkové oči.
"Poslal..." řekla jsem já pobaveně, načež on se otočil na podpatku, zrudlý jako rajčátko, a byl pryč. 
Už jsem mu nestihla říct, že jako jediná mě alespoň pobavila a že se vlastně nic nestalo.
A co mi vlastně přišlo?

Zapálil jsem rachejtli,
ozvala se rána
s natrženou prdelí
nedožiju rána.
Doktoři se radili,
k smrti jenom krok,
pak mi prdel zašili
šťastný nový rok!
To Ti Báro přeje Zbyněk

Zbyňďo, díky!