Životadárná tekutina na tři

ne, nemyslím rum, myslím čaj.

Za starých časů, myslím tím, ještě tak před patnácti, dvaceti lety byl čaj tmavá tekutina, která vznikla nasypáním drtě pochybného původu do hrnku a zalitím horkou vodou.

Čaje se dělali dva: s citrónem a bez a když si někdo dal do čaje mléko, už byl divný.

Naštěstí se pootočilo kolo dějin a kromě jiných vymožeností se k nám začaly dostávat i čajovny, otvírané skoro jako kultovní místa a posléze došlo i na specializované prodejny s opravdickými sypanými čaji. Jejich majitelé byly většinou nadšenci a sami milovníci čajů a  jiných exotických směsí a kdo z oboru by nepamatoval na "Spolek milců čaje" Ondřeje Hejmy, a jejich nádherné, téměř kaligrafické, faktury psané jazykem první republiky.

Propadla jsem tomu okamžitě.
Obklopena čajovou literaturou, studovala jsem různé postupy přípravy toho magického nápoje a obyčejný den se změnil ve svátek, když byl prozářený malinkatým čajovým rituálkem.

Plechové dózičky naplněné nejrůznějšími druhy fermentovaných i nefermentovaných čajových lístečků a různé misky a konvičky zabíraly celou jednu skříňku kuchyňské linky.
Po vyzkoušení všeho dostupného se chutě celé rodiny ustálily na zeleném čaji s jasmínovými kvítky a z nečajových lístečků do zcela vyhrál svěží myrovník citronový.

Tahle čajová kouzla jsem však prováděla pouze doma.

V baru to samozřejmě bylo jiné, tam čaj nikoho nezajímal. Sem, tam si dal čaj se slzou rumu, jako nouzovku, nějaký zmrzlý řidič, který dělal odvoz veselé společnosti.

Je to už dost dlouho, ale přesto si dobře pamatuji na den, kdy ke mně přišla skupinka japonských manažerů z nově otevřené japonsko-české továrny. Doprovázeni místními děvčaty, vypadalo to na dobrou tržbu.
Co mají asi rádi? Jestlipak už je čeští kolegové naučili na slivovici?
Jeden z Japonců po chvilce domlouvání přišel k baru, hezky pozdravil úklonem hlavy a pronesl hrůzostašnou větu:"Všichni si dáme čaj."
Ona ta věta sama o sobě moc hrůzostrašná nebyla, ale pro mě v tu chvíli ano.
Tak jako se říká, že lidem v poslední vteřině před smrtí proletí hlavou celý jejich život, tak mně proletěly hlavou všechny ta načtené japonské čajové rituály.
O tom, jak pijí čaj od 9.století, jejich 29 nezbytných předmětů k tomu, aby mohl být čaj vůbec připraven, speciální bambusová metlička, se kterou se dlouho nacvičovanými krátkými kmitavými pohyby našlehává práškový zelený čaj v perlivou pěnu.

Nevím, jak dlouho jsem na toho chudáka Japonce vytřeštěně zírala, ale asi trošku znervózněl, že jsem mu snad nerozuměla a svoji objednávku mi zopakoval anglicky.

"Yes," vydechla jsem s podlomenými koleny a horečně uvažovala, co mám dělat.

Japonec se vrátil ke stolu, já za ním vyslala příjemný úsměv, aby jako věděli, že se bude něco dít a přemýšlela, jak z té šlamastyky ven.

Každopádně dám vařit vodu. Ale to je tak poslední věc, kterou máme při přípravě čaje společnou.

Bože, co mám dělat, co mám dělat?

Ale pak se řešení objevilo samo od sebe.
Tak vám prostě vymáchám v porcelánovém pucláku pytel s PIGI čajem!
Mně by v Japonsku taky nikdo nevymýšlel české laskominy.
Jednou jste v Čechách a tady se to tak dělá. A můžete si vybrat, jestli s citrónem nebo bez!
A jestli jste divní, můžete si tam dát mléko.

Jak jsem si řekla, tak jsem udělala. Evidentně už byli u nás delší dobu, protože nehli ani brvou, vyzunkli můj superčaj, poděkovali, nechali pěkné spropitné a šli.

Hned následující jsem si do baru přinesla nějaké lepší čajíčky, ale po čase skončily v koši,
Japonci už nepřišli a já opět dělám čaj pouze někomu, kde se splete.