Nejeblo mi,

ale bylo to o fous!

Moje rozhodnutí jet na školení svým autem bylo podpořeno rozhodnutím i zbývajících tří spolujezdkyň, které velmi ochotně vyměnily možnost jet starou třídveřovou Ladou Samarou zdobenou desticentimetrovými orezlými dírami kolem všech blatníků, za jakékoliv jiné vozidlo.
"Ale já vás nemůžu vzít zpět, já tam mám domluvenou ještě jednu návštěvu," snažila jsem se je chabou lží zahnat zpátky do Samary.
"To nevadí, on nás už někdo zpět vezme," řekly skoro jednohlasně a už mi seděly v autě.
Touhle odpovědí mi nevzaly možnost utéct kdykoliv během dne a že jsem je vezla tam, to bylo fajn, alespoň těch 50 km při rozhovoru lépe uteklo.
Po zapsání v recepci jsem si dala v Lobby baru ranní vyprošťovací kafe a džus, ale moc to nepomohlo. Tyhle brzké hodiny pro mě fakt nejsou.

Hned v prvních minutách přednášky nám mladý lektor (v duchu takovým říkám "Aktivní kufříčci" - bylo jich tak opravdu hodně) sdělil své jméno a věk a zvlášť zdůraznil svůj měsíční výdělek a pozici v hierarchii firmy, aby i duchem chudší mozky pochopily, čeho po absolvování semináře mohou dosáhnout.
Po 15ti minutách jeho motivační řeči mi došlo, že nejlepším motorem pro skvělé pracovní výsledky finančního potradce je jeho momentální chudoba a dluhy nebo chorobná touha pořídit si vagón spotřebních věcí, o kterých si doteď myslel, že je nemůže nikdy mít.
Nejlépe Mercedes CLK.
V tu chvíli jsem vypnula poslech a dala na radu Muris a začala dohánět spánkový deficit.
"Jak se na to tady mám soustředit, když zprava i zleva vedle mě, všichni spí,"  řekla mi pak má sousedka při druhém kafi o přestávce.
Nebudu se tady o tom už moc rozepisovat, neboť si myslím, že není v České republice člověka, který by  něco takového neabsolvoval.
Za zmínku stojí už jen oběd, který opět ukázal, jaká jsem křupka z dědiny, kyž jsem se nahlas podivila nad přinesenou porcí jídla.
"To myslíte vážně, posypat hranolky rýží a nakrájeným citrónem?"
"To je specialita, paní!" odpověděl mi osmnáctiletý číšník s pozdviženým obočím a tónem, jakým se mluví s pacienty na psychině.
Když po pár minutách číšník odnášel téměř z celé jídelny nedojezenou specialitu, přihrál mi od vedlejšího stolu nějaký pán, který naši debatu předtím slyšel.
"Řekněte v kuchyni, že ta specialita byla opravdu speciální, ale málo poživatelná."

A bylo třetí kafe.

Po obědě spali všichni.

Kolik musí brát za přednášku člověk, kterému nevadí, že při jeho řeči mu do xichtu chrápe třicet lidí?
No a pak už mě to přestalo bavit. Vzala jsem si kabát a šla se projít ven, neboť naštěstí se přednáškový hotel nachází v nádherné krajině v údolí mezi lesy, takže hodinová procházka byla přesně to, co mi co mi scházelo.
Po čtvrtém kafi a zmrzlinovém poháru už jsem se nahoru do "masážního" sálu nevracela a čekala v baru na onu kamarádku, která to všechno spískala. Vzdělávala se totiž v jiné části hotelu mezi vyššími šaržemi.
"Já jsem tak šťastná, že jsi tady!" vykřikla, když mě kolem páté hodiny našla uvelebenou v kožené sedačce.
"Šest let mi to trvalo, než jsem ji sem dostala," řekla všem, co seděli okolo.
"A co myslíš, že teď bude následovat?" zeptala jsem se jí se zájmem (sbírám přece ty myšlenkové pochody).
"Chápeš kolik let jsi promarnila?"
"Ne."
"Ty chceš zahodit svoji šanci po tom všem, co jsi zde slyšela?"
"Ano."
"Teď je to pro tebe všechno nové, doma si určitě uvědomíš, jaká by to byla škoda, kdybys nezačala pracovat. S těmi tvými známostmi, řekni kdo zná tolik lidí jako ty.....bla bla bla...... já přece pro tebe chci to nejlepší."
Jak jde život, pochopila jsem, že jakmile někdo řekne větu:"Já pro tebe chci to nejlepší," je nejvyšší čas vzít nohy na ramena a nečekat ani na večeři. Jinak budou problémy.
Cestou zpět mě provázel takový hořký pocit. Ani já sama nechápu, proč jsem tam vlastně jezdila. Asi proto, že jsem chtěla někomu vyhovět i přes veškeré své přesvědčení. A to se asi dělat nemá. Inu, je to zkušenost.
Na ztemělé dálnici moc aut nebylo, hrála mi oblíbená hudba a u Shellu jsem si náladu vylepšila bagetou Kuřecí mls, tu já ráda.
Za  jízdy jsem ji snědla a jak jsem házela zmačkaný celofán pod sedadlo, tak jsem už zase byla ve své kůži, protože jsem si vzpoměla na Kamiliče, jak by mě za tohle vyhodil z auta a musela jsem se začít nahlas smát, když jsem si představila, jak bych tu stála na kraji dálnice a koukala se za zmenšujícími se červenými světýlky mého auta s Kamiličem u volantu a viděla, jak z okénka velkým obloukem letí celofán od majonézy...

P.S. Deky a hrnce nevezu, asi jsem je prospala.