Jak chápu všechny sebevrahy!

Stojím před vámi, tak jako ještě před nikým

Je to už dávno. Alex měla tři roky a já byla právě pár dnů šťastně vdaná za jejího tátu. Spokojená, veselá. Nově postavený dům, zahrada nachystaná ke splnění všech bláznivých nápadů. Z pohledu všech za plotem dokonalá idylka.
Snad i nějaký závistivec by se našel.
Jenže v mé hlavě bylo všechno jinak. Přicházelo to nepravidelně, ale vždy odpoledne, s počínajícím soumrakem. Děsivá hrůza, která neměla žádný důvod, mi sevřela žaludek ledovými prsty, kolem krku se utáhla smyčka bezmoci a já nemohla ani dýchat.
Přicházelo to pomalu, vnímala jsem každou změnu těchto pocitů a třásla se hrůzou, jestli dnes se to zastaví na míře únosná nebo zda se to bude stupňovat až k polovičnímu bezvědomí.
V zajetí těchto pocitů najednou všechno ztratilo smysl. Nedokázala jsem si představit další život, ne život, ani příští hodinu.
Každá minuta byla neskutečným utrpením.
Slabost, která byla všude kolem mě, rozleptávala veškeré uvažování, znemožňovala mi mluvit, chodit, vykonávat jakoukoliv činnost.
Někdy se to po dvou až třech hodinách začalo vytrácet samo, někdy jsem si musela jít lehnout a probudila jsem se jako znovuzrozená ráno a bylo mi fajn. Až do chvíle, než začal přicházet soumrak...
Rozpoznávala jsem ty náznaky pocitů vždy těsně před tím, než se dostavila ta hlavní vlna.
Celé mé vědomí zaplavilo mračno marnosti, zoufalství a naprosté bezvýchodnosti.
A tehdy jsem to zažila.
Pocit ohromné úlevy, osvobození až euforie, když jsem si najednou uvědomila, ža když se zabiju, už nikdy tu hrůzu nepocítím, už bude jen klid, věčný klid.
Ta úleva, kdy ze mě všechno to hrůzné spadne byla až skoro hmatatelná. Ani na kousíček mysli mi v tu šílenou chvíli nepřišlo, že mám malé dítě, které mě potřebuje a rodinu, které bych zničila život.
Balvany bezútěšnosti se ze mě odvalily, najednou bylo všechno jasné a průzračné a já si s radostí šla hledat provaz a na půdu vhodný trám.
Věci dostaly smysl, nic jiného mě nezajímalo.
Ale najednou jsem omdlela a nevím, na jak dlouho, ale po probrání mi bylo zase lépe a já se třásla jako v zimnici, když jsem si uvědomila, co jsem mohla udělat.
Nikdy do smrti nezapomenu na tu intenzitu úlevy, která se dostavila, když jsem pomyslela na to, že skončit s tímhle trápením je jediná cesta, jak dál. Byl to nejsilnější pocit mého života.
A proto chápu každého, kdo si sáhne na život, protože všechny ostatní možnosti jsou jen cestou k dalšímu utrpení.

Jak nečekaně deprese přišly, tak zase odešly. Stály mě rok života. Postupně jsem si sama na sobě vyzkoušela, že nejlépe mi je, když jsem v neustálém kolotoči, který mi nedovolí zaobírat se svými nicotnými problémy. Nejrůznější zájmy si mě pohltí a nevydají zpět do spárů té obludné depresi.
Už na to nemyslím, je to pryč, je to za mnou, ale když slyším o sebevraždě, rozumím těm pohnutkám. Vlastní prožitek mi to dovolil.
Nikdy jsem to nikomu neřekla, jen Alex o tom ví, jednou jsem se jí svěřila.
A pak až dnes...