Co vypráví obrazy II.

tentokrát jsem to zkomplikovala ještě i nemanželským dítětem

JAN 

Jan se narodil roku 1878 jako první dítě v rodině kováře, poctivého chlapa od fortelného řemesla.
Malý Jan byl u otce v kovárně od chvíle, kdy se naučil chodit. Hodiny se dokázal dívat na práci všech tří chlapů v horké dílně, obdivoval sílu ohně a nekonečný rytmus úderů kladiv do tvárného železa.
Žasl nad jejich šikovností, s jakou dokázali zvládnout neposlušného a mnohdy vyděšeného koně při nasazování nových podkov a tatínek byl jeho největší hrdina, větší než princové z pohádek, o kterých mu před spaním vyprávěla maminka.
Zatímco jeho vrstevníci si hráli s dřevěnými koníky, Janíček měl železné vojáčky a zvířátka, která mu udělali učni, aby pan mistr viděl, jací jsou šikovní.
Až do osmi let byl jediné dítě, ale pak se v rychlém sledu za sebou narodili sestra a dva bratři. To neprospělo mamince, která začala být často nemocná a z dříve veselé mladé paní kovářové se stala nemluvná upracovaná stále unavená žena. Vedení domácnosti, vaření pro rodinu a dva učně, péče o čtyři děti, to bylo moc na tuhle drobnou ženičku.
Janovi se blížily patnácté narozeniny, když se maminka tak roznemohla, že musela ulehnout a veškeré starosti s mladšími sourozenci spadly na Jana a tatínka. Tatínek se však musel věnovat práci, aby měla rodina na živobytí a nyní také na lékaře a sám Jan nedokázal maminku nahradit, už jen proto, že začal pracovat u tatínka v dílně s ostatními učni.

Do rodiny musela přijít služka a tak se jednoho dne objevila u plotny Rusínka Šura. Byla mlaďoučká, ale pracovitá, očividně odmala zvyklá na tvrdou práci. Službu u kovářů považovala za dar z nebe a snažila se vyhovět všem, jak jen uměla.
Přílišná obětavost škodí a malé děti brzy poznaly, jak ochotnou Šuru využívat a zlobit. Nikdo z dospělých si dlouho nevšiml, jak začala být Šura zoufalá, jaké má kruhy pod očima, když po nocích pláče, kvůli tomu, co jí děti zase přes den vyváděly.
Jednou v noci ji však uslyšel Jan. Vracel se pozdě v noci z dílny, neboť pracoval na zvlášť prestižní zakázce, složitém, proplétaném svícnu pro místní kostel. Zařekl se, že ho udělá tajně po nocích celý sám, aby tatínek viděl, co všechno se už naučil a začal ho pouštět ke složitějším zakázkám.
Jan zprvu nechápal, odkud se pláč ozývá, ale pak se odvážil zaťukat na dveře služky a šeptem se ptal, co se stalo.
Šura ho nejprve zaháněla, ale pak byla ráda, že může si s někým promluvit a pustila ho dál. Řekla mu všechno. Jak ji děti využívají, jak jí zlomyslně zašpiní vyprané prádlo, jak jí hodily do hotové polévky myš a ona musela honem vařit znovu, polomrtvá hrůzou, že přijde pan mistr s chlapy a nebude co k jídlu, jak jí schovávají boty a ona musí celý den chodit bosa po ledové podlaze.
Jan poslouchal celá zkoprnělý a ze začátku se mu vůbec nechtělo věřit, že by jeho sestra a starší z obou chlapců, mohli být tak bezcitní.
V duchu uvažoval, co má dělat. Mamince to říct nemůže, aby se jí ještě víc nepřitížilo, jít za tatínkem neměl odvahu, protože by dozajista zbil děti svojí těžkou rukou a tak slíbil Šuře, že to s dětmi vyřídí sám. Ráno si vzal sourozence do parády a z převahy svých sedmnácti let jim udělal rázné kázání a pohrozil tím, že řekne vše otci.
Situace se zlepšila a Jan si zvykl u Šury v komůrce trávit všechny volné večery, pokud nebyl s kamarády na návsi nebo u kovadliny v dílně.
Jak se to tak stává, uplynulo půl roku a Šura mu opět se slzami v očích oznámila, že s ním čeká dítě.
Hrůza, která Janovi stáhla ledovými prsty hrdlo byla obrovská. Zmocnila se ho až horečná panika z toho, co udělal, co tomu všichni řeknou a téměř slyšel otcův bič, jak sviští vzduchem a dopadá na jeho nahá záda. Celý se roztřásl nad tou ostudou, nad zničenou budoucností, zklamáním nemocné matky a zlomyslným uspokojením sestry nad tím, jak zklamal své rodiče.
V čirém zoufalství jediné vteřiny se rozhodl, že uteče z domu a pokusí se uživit jako pomocník v nějaké kovářské dílně.
Ani chvilku mu na mysl nepřišlo, že tady nechá nešťastnou Šuru, musející nést celou tíhu své potupy.
Jako v mátohách si potichu sbalil své sváteční šaty a boty a v dílně vzal další z rozdělaných složitě vypracovaných svícnů, aby měl co ukázat, až se bude někde ucházet o práci. Peněz měl málo, ale snad do začátku budou stačit. Nedovolil si rozlítit otce ještě krádeží peněz, které rodina potřebuje víc než on.

Po třech měsících putování a občasných výpomocí za nocleh a stravu se dostal až do Vídně. To mu poradil jeden vozka v hospodě, že tam si najde lépe placenou práci než je v Čechách a že je tam spousta našinců a mezi nimi se určitě doptá na ubytování a možnost získání místa, i když německy mluví tak špatně.
Měl štěstí. Asi za týden ho vzali v dílně, která vyráběla součástky na velocipedy, v té době jedna z nejrychleji se rozvíjejících výrob.
Poptávka po velocipedech byla ohromná a firma se rozrůstala rekordním tempem.
Šikovný a vynálezavý Jan se vypracoval po pěti letech na mistra  největší dílny, mohl si dovolit pronajmout samostatný pokoj, kde spal jen on, slušné oblečení a dvakrát týdně večeři v hostinci. Měl přesně spočítaný svůj výdělek, aby co nejvíce peněz ušetřil a mohl se časem vrátit domů a začít s výrobou bicyklů sám.
Roky tvrdé práce mu překryly výčitky z opuštění rodiny a Šury, na kterou si zakázal myslet docela.
Časem si dokonce sám sobě namluvil, že to bylo pro rodinu lepší, že odešel, že jim s jeho odchodem ubyla jedna starost.
O tom jak hluboce se mýlil, se dozví teprve za několik let. Zrovna tak jako o tragédii, kterou způsobil a jak moc se mu to v životě vrátí.

$$OBR177010$$