Co vypráví obrazy I.

Kdyby někdo poznal svoji babičku, stačí říct. Ležela v lese pod keřem.

Rádi chodíme na procházku do nedalekého lesa. Jelikož je to jediný les, kam mohu dojít pěšky a nemusím kvůli tomu jet půl hodiny autem, muselo mi přestat vadit to, že je v okolí hodně chat a rekreačních chalup se všemi negativními jevy, které k takovým lokalitám patří.
Příroda je tady krásná, rozhled do okolí impozantní, jen si člověk musí dát pozor na černé skládky, které, i přes veškeré úsilí místních, bují stejně rychle jako zdejší houby.
V tu chvíli se v  mém muži vždy probudí ekolog - zuřivec, vrací se domů pro dodávku a zbavuje les starých ledniček, televizorů, děravých hrnců a starých matrací.
Mohla bych se rozepsat o tom, co k takovému konání vede lidi, kteří MUSÍ po cestě do lesa projet kolem sběrného dvora (jinudy cesta nevede), ale dnes chci psát o něčem jiném. Chci napsat o krásných nálezech.
Když mi Buteo tuhle svoji myšlenku o baru "U krásných nálezů"
nabídl k použití, možná vycítil, že nalezání tvoří významnou kapitolu mého života.
Asi to myslel obrazně, ale já tu myšlenku trochu zhmotním. Taky obrazně.

Při jedné letní procházce na nás čekalo překvapení.

Ležel tam pod keřem vyhozený obraz a pod ním ještě jeden. Naštěstí na obrazy nezapršelo, ani na ně někdo další nenasypal shnilé zbytky spadaných jablek, takže je stačilo otřít od ranní rosy a ten den jsme se nevraceli z lesa s houbami, ale s něčí babičkou a dědečkem.
Manžel zarámované kresby pověsil do chodby ve sklepě (on je celý ten sklep takovým velkým depozitářem) a já kolem nich chodím každý den minimálně dvakrát a tak mi to samozřejmě nedalo, abych si k nim nevymyslela nějaký příběh.

ALŽBĚTA
Narodila se roku 1886 jako jediná dcera vesnického řezníka a majitele prosperující hospody.
Rodině se vedlo dobře.
Hospodu vedl tatínkův svobodný bratr a protože pivo čepoval vždycky vynikající a díky řeznictví nabízel vždy ve velkém výběru množství uzenin a zabíjačkových specialit, o hosty nebyla nouze. Alžbětina maminka se celý den točila kolem návštěvníků, a dohlížela, aby bylo všechno tak, jak má být. K všeobecné pohodě sloužila i dozadu do dvora postavená kuželna a letní zahrádka. Proto bylo tohle místo  oblíbeným cílem výletů rodin a různých spolků.
Dobrá finanční situace umožnila Alžbětiným rodičům postavit si vedle hospody rozlehlý dům, v přízemí s velkou halou, salónkem a jídelnou vedle účelně zařízené kuchyně. V patře byla  ložnice pro rodiče, pokoj pro Alžbětu a dvě ložnice pro hosty.
Kuchařka a tři služebné spaly v místnostech za hostincem, kdy bydlela Alžbětina rodina, než byl postaven nový dům.
Stavba domu získala tatínkovi ve vesnici velký respekt, neboť ho tak zařadila mezi nejvýznamější lidi v obci a nikdo nepochyboval o tom, že ctěný pan řezník a uzenář v duchu přemýšlí o tom, jak úspěšně by nahradil dosavadního starostu obce.
Alžběta měla ty nejlepší podmínky, aby se pod vedením milující matky naučila všechny domácí práce a stala se tak výbornou manželkou.
Každé úterý a čtvrtek jezdila do okresního města do školy pro dívky z lepších rodin, pro které pořádal Spolek žen výuku jemných mravů a správného vedení domácnosti. Vyučovaly zde zasloužilé členky spolku a dívky ochotně vstřebávaly předkládané dovednosti.

Zde se Alžběta seznámila s Marií, neteří čestné předsedkyně spolku. Marie bydlela v Praze, ale u tety byla skoro většinu roku, protože
maminka jí zemřela a tatínek raději svěřil Mariinu výchovu do rukou své sestry. O Marii je potřeba se zmínit, protože svým způsobem měla
na Alžbětu velký vliv. Byla o rok starší a nic jí nebylo dost dobré. Co nebylo z Prahy nebo Vídně, nad tím ohrnula nos a Alžběta se začala chovat úplně stejně, ačkoliv v Praze ještě nikdy nebyla.
Dokonce kvůli takovému chování dostala velké hubování od otce, protože ten nechápal, kde se v jeho dceři bere takové povýšené chování.
Možná právě proto se rozhodl vzít sebou Alžbětu do Prahy, když jel vyřizovat úřední záležitosti.
Termín jeho cesty se zrovna shodoval s dobou, kdy byla Marie doma, u svého otce. Obě dívky byly velmi rády, že se v Praze uvidí a Marie ukáže  Alžbětě ten krásný dům, kde bydlí a o kterém neustále básnila.
Alžběta se tak těšila, že málem dostala horečku. Cesta povozem do Prahy byla dlouhá a namáhavá, ale to nic nevadilo, už jen aby tam byli.
Na domluveném místě se radostně sešla s Marií a byla zvědavostí celá bez sebe.
Dům vypadal opravdu krásně. Pár let postavený činžovní dům však byl luxusem jen pro své majitele. Ti obývali celé první poschodí, ve druhém patře obývaly zámožné rodiny čtyři prostorné velké světlé byty, ale v dalších třech poschodích už schodiště ústilo na jednotlivé pavlače s množstvím dveří. Co dveře, to jeden byt a poslední dveře společný záchod.
"Vítám tě u nás," švitořila Marie a vedla Alžbětu dál, do malé kuchyně a jednoho pokoje s výhledem naproti do továrního dvora.
Alžběta hořce polykala své zklamání a nedokázala lhát a pochválit kamarádce to nuzné bydlení. Marie si však její mlčení vysvětlila údivem vesnické puťky a dál se chlubila nábytkem, který by Alžbětini rodiče dali možná do pokoje služebných.
Po hodině se s Marií rozloučila a čekala na otce, který ji rozptýlil dovolením nakoupit dárky a různé drobnosti ve vybraných obchodech.
Domů se vraceli druhý den a Alžběta měla ještě dlouho o čem přemýšlet. Dál navštěvovala hodiny domácí výchovy v dámském spolku a čekala, až zase přijede Marie z Prahy, aby ji mohla pozvat k nim domů a zažít ten sladký pocit triumfu, až ukáže přítelkyni svůj pokoj a obě koupelny a salónek a pohostí ji těmi nejjemnějšími telecími párky.
Dočkala se poměrně brzy. Domluvily si návštěvu na jedno nedělní odpoledne, ale Marii se moc na vesnici nechtělo. Nebylo to pro ni dost nóbl, taková návštěva.
Tatínek poslal pro Marii a její tetu bryčku a už to bylo pro obě velkým překvapením.
Po vstupu do prostorné haly se maminka ujala Mariiny tety a šla jí ukázat dům a samozřejmě i Alžbětinu výbavu. Dívky osaměly v hale a Marie se prostoduše zeptala:"A kolik vás tady bydlí?"
"Jen já  s maminkou a tatínkem, služebnictvo je vedle v hostinci," odvětila Alžběta se špatně skrývanou pýchou.    
V úžasu procházela Marie jednotlivými pokoji a tentokrát zase nemluvila ona. Malé občerstvení nechala Alžběta naservírovat do svého pokoje a spokojeně pozorovala přítelkyni, jak hltá očima všechny její panny, parádně usazené na velké posteli s vyšívaným přehozem.
Pocit nadřazenosti, který v tuto chvíli prožívala se jí už natrvalo usadil v obličeji a nikdy nezmizel z jejího dalšího jednání s lidmi, o kterých si myslela, že nedosahují její úrovně. A myslela si to postupem času vlastně o všech.  
Velké věno, které pro ni nachystal její otec z ní udělalo žádanou nevěstu a Alžběta se během krátké doby změnila z přičinlivé dívky v pyšnou slečnu, která čeká na svého šlechtice, protože nikdo obyčejný by jí nebyl hoden.
O tom, že život kráčí jinými cestami, než které si představují mladé slečinky ve svých snech, se měla co nevidět přesvědčit.

$$OBR176411$$