Motto:

Cesta do pekla je vroubena dobrými úmysly

úterý 3. října 2006

Kam uklidit milenku

každý si ten svůj balvan na krku vleče sám

Práce v baru (i když v tak malinkatém, jako mám já) obnáší kromě všeho i vyslechnutí  nejrůznějších příběhů, ať už smutných, veselých a někdy i dost šílených - takových těch, o kterých se říká : "Tohle nevymyslíš."

Mají ale většinou jednu chybu: Vždy je toho příběhu nejvíc polovina. Zažiju bouřlivou hádku a nevím proč vznikla, celý večer někomu suším slzy a nikdy se nedozvím, jak se věci měly druhý, třetí a další den. O takových příbězích se psát nedá, jen občas oko uvidí nebo ucho uslyší nějaký další kamínek, který zapadne do mozaiky a já si mohu říct, aha, tak ta nevěrná nakonec zůstala u toho nového ... (nebo naopak).

Dnes mám jiný příběh, je nakouknutím do života muže mezi dvěma ženami.

Ale do začátku.

Přišel jen tak na kafe. Kdyby si sedl ke stolu, možná bychom se do  hovoru vůbec nedali, ale on zamířil rovnou k baru vyhupsl na židličku a já měla před sebou asi tak padesátiletého, hodně dobře oblečeného sympaťáka, který byl evidentně ve stresu.

Přál si kapučíno a matonku. Na pult si vedle sebe položil telefon (Nokia7710 - špatně se nemáš, člověče) a klíč od auta (takže žádný alkohol) a každou chvilku se díval na hodinky, pak se bezmyšlenkovitě napil ještě horké kávy, až si spálil jazyk a pořád se ohlížel.

"Ještě někoho čekáte?" ptám se, aby řeč nestála.

"Ne, nečekám, ale nemáte zde připojení k internetu?"
Mám, ale jen pro sebe, pomyslím si. Ale co, miluj bližního svého, budu dneska za hodnou.

"Mám", vypadlo ze mě, ani nevím jak.

Sympťák si přesedl k mému notebooku. "Nějak se nemohu dostat z telefonu na mail", odpověděl mi na otázku, kterou jsem ještě nepoložila.
Šla jsem mýt skleničky a nechala ho v klidu.
Za pár minut byl zpět na své barové židličce, ještě divnější než před tím. 

"Uvařila byste mi ještě jednu kávu? Ale teď prosím turka."

Jistě, na to tady jsem.
Nad turkem se rozpovídal.
Bylo to dlouhé a já nevěděla, co na to říct.

Trochu to zkrátím: Je třicet let ženatý, syn už je dlouho z domu pryč a jeho manželka nějak po revoluci odjela pracovně do Sydney. Už je tam 13 let a za tu dobu, pouze na začátku byla dvakrát doma, on za ní byl jednou. Celou tu dobu jsou spolu ve styku přes telefon a internet.
Jenže smutno je člověku samotnému a tak si Sympaťák po nějaké době našel přítelkyni a asi si spolu rozuměli, protože už spolu pět let bydlí. Zda má manželka v Sydney nějakého přítele, on neví a ani to nikdy vědět nechtěl. Jak mi tak obě dámy svého života líčil, na každé má rád něco jiného a situace mu vyhovuje tak, jak je.
Jenže nic netrvá věčně a před týdnem se mu manželka ozvala, že se vrací domů - natrvalo. On přesně neví, co ji přivedlo k takovému rozhodnutí (že by ji opustil australský přítel, pomyslím si zlomyslně), ale každopádně teď je v situaci, že čeká mail (proto ta touha po počítači před chvilkou)  s datem jejího příjezdu a vůbec neví, co má dělat.
Přítelkyni ještě nic neřekl a bojí se s ní mluvit a tak sedí u mě v baru a přemýšlí co má v následujících hodinách udělat.

Tady příběh skončil.

Jenže náhoda zapracovala a já jsem se po dvou měsících dozvěděla, jak to celé dopadlo.
Je to delší, takže to sem hodím zítra. Kdo si chce tipnout, takové jsou možnosti:
a. rozchod s přítelkyní
b. rozchod s manželkou
c. rozchod s oběma
d. má obě, jen přítelkyně se odstěhovala do svého bytu
 

4 komentáře:

  1. Já počkám, když už to tak napínáš :-)

    OdpovědětVymazat
  2. tipuju B - pochybuju, že by si manželka celou dobu povídala jen s medvídky kaolami :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Připojuju se k tipu B. Třikrát se vidět za 13 let? I přes maily a telefony nevěřím, že by ten vztah byl ještě jakkoli funkční.

    OdpovědětVymazat
  4. b) je správně a taky a) a c), no prostě totální krach...

    OdpovědětVymazat