Jen tak,

o ničem.Ležím v posteli, všude tma a chlad, cítím, že se blíží hodina, kdy budu muset přetrhnout sen a opustit teplo pelíšku.
Tichoučký šramot na dveře:"Mami, už..."
"Už jsem vzhůru," šeptám směrem ke světelnému proužku, kde u pootevřených dveří stojí Alex.
Jedeme dnes spolu, ona do Brna, já uklízet bar.
Venku bubnuje do oken déšť, nejméně příjemný zvuk k rannímu vstávání.
Alex je skřivánek, já jsem sova.
Každý by to poznal na první pohled. Ona už upravená, nasnídaná, voňavá, já se teprve belhám do koupelny. Studenou vodou přejet obličej, vyčistit zuby, pomalu se probírám. Při česání už začínám vidět a pomaloučku nabíhají první jednoduché myšlenky.
Kam všude půjdu, když už budu ve městě, co nesmím zapomenout vzít sebou, komu se bude volat, v tuhle chvíli nesnáším, když na mě někdo mluví. Ruší mi tok myšlenek, trhá návaznosti a já polovinu věcí zapomínám.
Oblékání je rychlý automat, co by si kdo vymýšlel, když jde uklízet. Nesnídám, popadnu tašku s věcmi a scházíme se s Alex v garáži.
Stále mám pocit, jako kdyby mi někdo utrhl hlavu.
Nechávám vyjet vrata garáže a zvuk deště prudce zintenzivní. Je to zvláštní, není zima. Jen mokro a tma.
Pomalu couvnu na ulici, zapínám stěrače a v duchu se snažím zkontrolovat, zda jsem na nic nezapomněla.
Vyjíždíme na hlavní cestu.
Už je plná aut, nejsme v tom vstávání samy.
Zapínám topení, ale ne na dlouho, roztřásla by mě pak zima, v baru bude syrovina.
Alex vystupuje na nádraží, já jedu dál. Moje zpomalená mysl stále nechává řídit autopilota a jen náhodou jsem se nenabořila do auta, které přede mnou prudce zastavuje.
Díky autopilote, to by byl průser.
Trochu mě to probralo, ale ne moc.
Po cestě do práce míjím malý obchůdek s vynikajícím pečivem, zbudovaný v přízemí rodinného domku. Představa kávy a kousku domácího koláče mi velí zastavit a dopřát si jednou za čas luxus čerstvého dobroty.
Prostor obchůdku je více než omezený a dva lidé uvnitř už dělají tlačenici. Vcházím z příšeří ulice a vítá mě sladká vůně a úsměv paní prodavačky.
Cink a vešel druhý zákazník. Úplně probuzený sympatický muž, postavil se za mě a bodře přátelsky zahlaholil:"Dobré jitro!"
Obě jsem odpověděly, já dostala svůj kousek koláče tvaroh-mák-povidla a vypadla jsem na ulici.
Ale odteď už bylo všechno jiné.
Obyčejný ranní pozdrav mě skvěle naladil, je mi fajn, den může začít.