Pondělní ráno začalo

smrtelným úlekem

Milý deníčku, to ti byl dnes ráno takový šok, že musím odsunout tu trochu práce, co mi zbyla od pátku a vylíčit ti, co se mi stalo.
To bylo tak, deníčku:
Hodina navíc, kdy se mi dobře vstávalo, byla jediným kladem smutného faktu, že mi blbý časový posun úplně zhatil snahu, jak lstivě a nenásilně převést Štěpánka na spaní až po obědě a ne hned po dopolední svačině.
Vytratila jsem se potichoučku z ložnice, šla udělat mrňousovi mlíčko a při cestě zapnula počítač.
Nečekaně na mě píplo 5 mailů, tak jsem přioblékla župan, žádné vedro, když jsem včera přestala topit kolem šesté odpoledne, a šla si počíst.
3 spamy, jeden mail krátký a jeden dlouhý, předlouhý, v noci posílaný.
Zvesela jsem rozklikla a po přečtení první věty jsem zapochybovala, zda je mail určen mě. Oslovení žádné, tedy čtu dále a pomalu se mě začíná zmocňoval zlá, černá předtucha.

Milý deníčku, tady se musím vrátit v čase do včerejška.
Ono jít s malým Destruktorem někam na návštěvu, je trochu problém, těžko se mu vysvětluje, že je v bytě, kam žádné dítě ještě nikdy nešláplo a že přišlo do prostoru, kde žije pečlivý, pořádkumilovný mladý muž, který si zde hýčká spoustu krásných nenahraditelných věcí a nic netuší o tom, co umí patnáctiměsíční pachole.
Bezstarostně si věší vzácné fotografie do řady až skoro k zemi, na vedlejší stěně starožitné  ostré tepané šavle končí v půlmetrové výšce a hifi, očividně kultovní drahý kousek je přímo na úrovni Destruktorových ručiček.
Ó, jak krásně se s těmi velikými potenciometry točí...
Slovo NEEE!!! zní každé tři vteřiny a pro klid všech je lépe většinu času návštěvy strávit venku. To, že se vzápětí celý zleje zahradní hadicí, je brnkačka proti těžké šavli za krkem. 

Ale zpět k mailu.
První odstavec popisuje high endovou technologii hifi přístrojů z počátku devadesátých let, kdy se na takovéhle kousky muselo jó, hodně šetřit. Z každého slova je patrný citový vztah k jednotlivým komponentům, vzájemně propojenými špičkovými kabely se zlacenými konektory.
Úplně vidím ta safírová ložiska a medově hladký tichý chod.
Naštěstí sedím a nemohou se mi tedy podlomit kolena, protože cítím, jak na mě jde nepříjemná slabost, začínající kolem žaludku a postupující ke krku, aby ho vzápětí sevřela chladnou kostnatou rukou. Ani poloha vsedě však nemůže zabránit tomu, aby mi na čele nezačal vystupovat studený pot při čtení dalších řádků, popisujících, jak sestava od svého zakoupení perfektně pracovala  a jak i v době, kdy technika je již úplně jinde, tato má stále pro svého majitele nevyčíslitelnou hodnotu.
Takovéhle řádky nikdo nepíše bez naléhavého důvodu...
V duchu už přemýšlím, jak napravit očekávaný průšvih, jak rvu z regálu svoji sestavu Technics, též v matně černé a patrně i na srovnatelné úrovni...jen jiné značky... aaach bože, co mi to děláš, takhle po ránu!
Nevydržím čísti dále slovo za slovem a se zrychleným povrchním dechem, roluji na konec předlouhého mailu, oči jen zachycují dílčí útržky jako .... "Destruktor"..."grrrr"... "vymrštěn z křesla nefunkčností"....
Už je mi regulérně špatně.
Poslední řádek již čtu celý a pořádně, a kámen mi padá ze srdce.
Musím se zasmát, očekávaná předtucha se nenaplnila, ale srdeční tep se dostává do normálu jen velmi pomalu.
Vracím se k části, kde jsem přestala mít odvahu číst a tentokrát již klidněji sleduji, co mi pisatel sděluje a ke svému překvapení vidím, že Destruktor to všechno sice zavinil, ale bylo to trochu jinak, než jsem ve své zděšené fantazii předpokládala.
Všetečné ručky stáhly jeden poťák hlasitosti na nulu a zděšený majitel, neslyše jeden kanál, hledal drahnou dobu vážnou závadu.
A zde bych si dovolila citovat:
"Asi jako, když se vykostí půl motorky a až poté - nejlépe první nezvaný
kibic - otevře kohoutek u nádrže."

Tu chvilku leknutí, kterou mu nehrající jeden kanál způsobil, mi, patrně nechtíc, poslal se vším všudy i se všemi doprovodnými pocity zoufalství nad poškozením věci, kterou máme moc rádi.

Znám tyhle pocity, kdysi jiné cizí děti úplně zničily můj první japonský kazeťák s tunerem JVC, dovezený ze Západního Německa, který krásně hrál a zaviděli mi ho všichni spolužáci.Já ho měla až do hluboké dospělosti jako ve vatičce, bez jediného škrábanečku. Co se dá v takové chvíli udělat? Ta šílená lítost, když jsem ho viděla zubožený, nefunkční po týdenním pobytu v bunkru ve staré stodole, se ani nedá popsat. Nikdo mě nechápal, byla jsem za blázna, že dělám vědu ze starého krámu.

Však ty víš, deníčku.

Ale dnes to dopadlo lépe, jen Destruktorovi je odložen vstup do některých teritorií o deset let.