Jak nám to děťátko roste,

nepravidelné hlášení.

Pár čísel na úvod:
15 měsíců, 12 kilogramů a jedenáct zubů.
Používaná slůvka spočítaná nemám, přibývají každou chvilku nějaká, o citoslovcích ani nemluvě.
Nesmírně se do všeho hrne a pomalu se začíná plnit to, co Alex řekla na jeho adresu někdy začátkem léta:
"Ten bude mluvit v roce a půl, podívej se na něj, jak je nasranej, že mu nerozumíme."
Celková charakteristika: absolutní nebojsa, ale v krizi už ví, že musí zařvat "mamííí".
Tím, že je často někde na hlídání, je už docela otrkaný, cizích lidí se obvykle nebojí, nabídnutým pamlskem nepohrdne.
Už mockrát se stalo, že nás překvapil dovedností získanou jinde.
Poprvé mě takhle doběhl u knihy o zvířátkách. Nalistoval si prasátko, ukázal na něj a zachrochtal. Tak jsme si chvilku v naprostém souladu chrochtali, ale pak mi došlo, že tuhle knihu vidí poprvé a prasátko jsme ještě "neprobírali".
Velký údiv nad chytrostí potomka (ach, celá maminka) a dál jsme chrochtali nad kdejakým košonem (c).
Asi za 14 dní, když jsme jen tak klábosili s chůvou u kávy, náhodou z ní vypadlo, že když je Štěpánek u ní, chodí krmit k jejich babičce dvě malá prasátka.
No, a byli jsem doma!
Naše hodná chůva bydlí v novém dřevěném domku a v tomhle hezkém přátelském prostředí vždy pobíhá několik koček, až na jednu výjimku, sousedových, malinký pejsek Lord, jsou zde barevné andulky, venku v králíkárně stádo ušáků... hotový ráj pro mrňouska.
S kočárem už chodím ven málokdy, většinou "po svých, to sice nedojdeme daleko, ale to nevadí, důležité je, že trénujeme nožičky. Nejlepší okamžik pro Štěpánka nastává, když jdeme ven i s Kimbou. Velmi razantně a kategoricky si řevem vymínil, že on bude ten, kdo povede Kimbu na vodítku a to je pak situace, která by stála za natočení na video.
Ulicí si pyšně a důležitě vykračuje malé batole, tak tak drží oběma ručkama rukojeť od vodítka a tváří se jako Velký Pán Psa. Ovšem pouze do okamžiku, než Kimba uvidí nějakého svého známého čokla, to pak Pán Psa končí na břiše v blátě a pro Kimbu si jedu do sousední vsi.
Asi před třemi dny konečně pochopil princip odrážedla, takže už mi na něm vesele drandí kolem stolu v kuchyni a kdo se neschová, toho přejede.
Poměrně velké rezervy máme v chození na nočník, tam je tedy hodně co zlepšovat, vlastně všechno. Sem tam něco chytím ale většinou přijdu s křízkem po funusu. V létě by se nám trénovalo lépe.
Kultovním plyšákem je u nás malý ježeček Ježeček. Funguje spolehlivě, když potřebuji Štěpánka rozesmát, třeba po nějaké bouračce z nešikovnosti, nebo jen tak, když si hrajeme. Stačí ho čumáčkem Ježečka polechtat na krku, udělat Fu Fu a slzičky jsou pryč.
Dnes ráno jsem si vzala Štěpánka k sobě do postele a jak uviděl na polštáři Ježečka, poprvé se stalo, že jsme si vyměnili role, mrňous vzal plyšáka, dal mi ho k obličeji a dělal s ním Fu Fu na mě.
Celkově jsme i s Alex zjistily, že Fu Fu je velmi univerzální rozesmívací formule na  kdejakou situaci. Užívá se, když si člověk suší nalakované nehty, když se uklízí něco hodně nepříjemného, jde se ke státnicím...no prostě, uděláš Fu Fu a je to, jaképak s tím natahování...
Takže teď posílám na všechny strany, ale hlavně na sever Fu Fu a jdeme ven, určitě nás čeká něco velmi zajímavého, třeba ta dvouletá holčička, co si ráda bere Štěpánka za skuzavku a tam ho hladí a pusinkuje.

$$OBR372895$$