Sobota v Brně

Blbý začátek, dobrý konec, dalo by se říci.

Lístky na Na MotorTechnu  jsem měla už dost v předstihu a položila si je pěkně v kuchyni na stůl, aby byly na očích.
Jak jinak to u předsedkyně spolku chaotiků může jinak dopadnout, než že lístky z toho stolu zapomene v sobotu ráno vzít, musí se pro ně vrátit a najede tak zbytečně 40 km navíc, aby je v rozhodujícím momentu vůbec nepotřebovala. Marně hledajíce vstup na brněnské výstviště v bludišti ze zátarasů, najednou jsem stála uvnitř, aniž bych široko daleko viděla někoho, kdo by chtěl mé lístky vidět.
To skoro až zamrzí.
No nic, dál jsem to neřešila, neboť jen co jsem se trochu zorientovala, málem jsem umřela leknutím, když mi za zády zahoukal a zafuněl obrovský parní válec. Kdo neuskočil, toho by jistě bez milosti zatlačil do asfaltu.
Měla jsem tak bezva možnost z té největší blízkosti vidět, jak se řídí taková obluda. Od teď už to vím a klidně můžu machrovat, že "přes řetěz".
Už jsem byla na tolika burzách, že hektary rozloženého šrotu opravdu nemusím přepečlivě procházet, už jen proto, že polovinu těch krámů máme doma také.
V šoku z cen, jaké je někdo schopen nasadit za úplné kraviny jsem se odpotácela do pavilonu Z, který znám z Invexu ve zcela jiné podobě.
Tady na mě čekal stánek Motor Journálu a několik moc milých setkání, obzváště jedno, které snad nebude poslední. Slaďoučký čaj, povídání zajímavé i veselé, káva jako břitva a pár podání ruky s příjemnými lidmi. Dobře připravená autogramiáda, domácí bábovka a velká taška plná pokladů, tak nějak nepochopitelně rychle utekly ty dvě hodinky strávené v zajímavém světě veteránistů a lidí, co pro ně píšou.
Plný pavilon nablýskaných strojů tentokrát nechal můj foťák v nečinnosti, spíše jsem jen tak chodila, prohlížela a kochala se.
Čemu se ale nedalo odolat, byla výstava dětských hraček, samozřejmě vybraných úzce k tématu.
Více než 100 let staří šlapací koníčci, vozíky a pak, už z "moderní doby", i roztomilá autíčka na nožní pohon.
No, strávila jsem v Zetku dobré tři hodiny. Proto honem zpátky na plac, na sluníčko, i přes všechny vlastní zákazy je potřeba něco koupit, co by to bylo za burzu, kdyby si člověk neudělal radost a nemusí to být zrovna čepice s rohama.
Kličkovala jsem haraburďovými uličkami, pohledem sem tam pohladila nějakého odřeného zasloužilého medvídka, usmála se nad pimprlovým divadýlkem a obloukem se vyhnula takovým, kteří ke svým stánkům zákazníky tahali za rukáv.
Nebylo problém potkat pravého prvorepublikového četníka, socialistického esenbáka, či celé ležení vojenské jednotky z druhé světové války, známý Klub vojenské historie "Pětačtyřícítka" Brno.
Dostatečně již uchozena, stále jsem neměla žádnou kořist. Kolem mě už se to vše začínalo balit, každý, kdo odcházel něco nesl, třeba motor, výfuky, kola, parohy, almaru, kus kostry z péráka a já furt nic.
Ale pak jsem ji uviděla. Krásné secesní cosi, co vypadalo jako lampička, ale žárovka nikde, přívodní šňůra taktéž nikde...co to, krucinál, je?
"To je krásná žardiniéra!" uvedl mě její přechodný majitel do obrazu.
"Hm," opáčila jsem já, neboť člověk své nadšení musí tajit, jinak by nic neusmlouval.
Trochu jsem si ji prohlédla a šla pryč. Byla nádherná!!! Dala jsem si podmínku, nechám ho být a když tady bude ještě těsně před koncem, tak ho zmáčknu. Přece to nepoveze zpět.
Kroužila jsem okolo, abych neztratila přehled a ve chvíli, kdy ji chtěl balit do papíru a schovávat do kufru auta, jsem šla zase, jakoby náhodou, kolem.
Přišla moje chvíle a začali jsme hrát tu prastarou hru. Nevím, kdo vyhrál, snad já, že jsem ho ukecala o tři tisíce, snad on, že ji někde zvedl na cizí půdě a teď vydělal pět.
Tipuji to na remízu, neboť spokojeni jsme byli oba dva.
Návrat domů byl ve znamení radosti z hezké mističky, protože se mi líbí, i když nemá motor a nejde nastartovat :-).