Naposledy

Opravdu naposledy?

Setkali se náhodou a od začátku je k sobě cosi přitahovalo.

Pokud spolu měli nějaké jednání, vždy se rozcházeli s pocitem, jakoby ještě cosi zůstalo nevyřčeno.
Vzájemné rezonance při každém setkání byly větší než ostych mladého muže a starší ženy.

Společenské konvence porušili po pár měsících téměř současně, ona zavedením hovoru na hodně osobní téma a on až přehnaně ochotnou reakcí takové téma rozvinout dál. Další společná témata rychle přibývala.
Pocit souznění urychlil tenhle vztah, který byl platonický vlastně jen chvíli.

Oba v sobě našli to, co jim podvědomě dlouho chybělo. On inspirativní ženu na úrovni a ona vnímavého a pozorného muže, jehož mládí ji dobíjelo spoustou energie.

On ji neustále překvapoval svým nevšedním spojením inteligence, smyslu pro humor a touhou po kráse, ona ho okouzlila svým přístupem k životu, v němž je možné dosáhnout na zdánlivě nemožné.

Každý měl svůj život a předem dohodnuté mantinely, dychtivostí naplněného vztahu, úzkostlivě dodržovali, aby se nějakým nemilým nedopatřením nepřipravili o to krásné, co spolu prožívali. Každá vzácně kradená chvilka se měnila v malý zázrak souzvuku.

Společné rozhovory nebyly jen monologem jednoho a pak druhého. Byl to dialog v tom nejopravdovějším smyslu, kdy jednoho skutečně zajímalo to, co říká druhý.
Při pracovní vytíženosti obou nebyly schůzky v pronajatém bytě časté, ale o  to intenzivněji prožívané.

Ona, kromě jiného, členka zastupitelstva místní radnice byla zároveň i jednou z oddávajících. O práci se bavili zřídka, ale občas na ni řeč přišla.

"Oddala bys mě?" zeptal se jednou, když odpočívali po  společných hrátkách v příjemně široké posteli jejich malého doupátka.

"Ne, rozmluvila bych ti to," zasmála se a dál popíjela drahé víno ze skleničky ve své ruce.

"Opravdu bych chtěl, abys nás oddávala," prosil pokorným tónem a dovolával se souhlasu hlazením jejího pěstovaného těla.

"Ne, příbuzným bych řekla, ať si rozeberou cukroví a vy dva, ať se na to vykašlete a jdete domů, dokud je čas. A na cestu bych vám přidala pár odstrašujících historek ze života," nepřestala se smát ona.

Uplynulo pár týdnů a v předsálí obřadní síně čekala toho dne již třetí svatba.
Ona se šla představit snoubencům a pozdravit rodinu, tak jak to před obřadem obvykle dělává.
Přišli zbytečně brzy, budou muset ještě chvíli počkat, pomyslela si a ani sebemenším náznakem nedala na sobě znát, že si podává ruku se ženichem a zároveň s člověkem, který by jí mohl naplnit život, kdyby se tak moc neminuli v čase. Ani on nedal nic znát, snad jen ruku jí stiskl o něco vřeleji.

Chtěla projít do své kanceláře, když tu jí ženich zastoupil cestu a zcela v mezích veškerých konvencí se jí neosobně zeptal:"Paní oddávající, mohli bychom ještě na chvilku k vám do kanceláře...?"

"Pokud potřebujete něco vyřídit, pojďte, do obřadu zbývá dvacet minut, máme čas," usmála se ona...