Jednou nahoře, jednou dole

Přítel nejvěrnější ...Zas mě ten život zaskočil

Potkáváme se často.
Já jdu do baru (do práce!) a on jde s pejskem.
Ten děda už má tolik let, že nedokážu poznat kolik, a zrovna tak starý je ten pes.
Poslední dobou jsme se začali zdravit, vlastně přesně od té chvíle, co uviděl že mám taky pejska.

Náhle jsme měli společné téma.

Dva úplně cizí lidé, vzdáleni od sebe přes dvě generace, ale ti pejsci propojili na chvíli naše životy.
Už vím, že je vdovec, že má velkou zahradu a v ní spoustu květin a doma také spoustu květin a pejsek je fena a má dvanáct let. A taky, že pohřbil syna a dcera bydlí daleko a tak si povídá jen s Pajdou a občas s cizími lidmi. A o mně ví, že můj pejsek je taky fena a jmenuje se Ťapka a jinak nic, protože jsem to vždycky já, kdo poslouchá...

V pátek na mě čekal, v ruce držel velkou kytku čerstvě natrhaných narcisů a když mi ji podával, tak se mu třásla brada a v očích měl slzy.
Hrklo ve mně, co se stalo.
"Pajda...," vzlykl děda a slzy se mu rozkulálely po tváři.
"Ach..," co na to říct, hladím ho po rameni, je o hlavu menší než já, seschlý stářím a teď i smutkem.

"Chcete se na ni podívat?" překvapil mě svojí otázkou.

NE! zařve mi v hlavě, ale jdu.

Vysmrká se do velkého kapesníku, utře oči a odemkne velká vrata.
Z průjezdu rovnou do kuchyně, všude vzorný pořádek, a kde je možné, tam jsou v květináčích nějaké rostliny, na první pohled s láskou opečovávané.
Neptá se a staví na kávu. Nevšimne si mého kradmého pohledu na jeho kuchyňské hodiny a šotoří se kolem sporáku.
Při kávě mi líčí svůj život, poslouchám, přikyvuji, šťastná, že se v hovoru i dvakrát zasmál.

Pak střih, znovu smutek, znovu slzy a ještě jednou stejná otázka:"Chcete ji vidět?"

Jako loutka jsem vedena do obýváku.
Ležela na stole v igelitovém pytli a kolem ní rozestvěné hořící svíčky... proboha... do očí mi hrkly slzy také, ale ne nad psem, ale nad nešťastným dědou.
Chvíli stojíme a já nevím, jak tenhle okamžik přerušit a utéct co nejrychleji a co nejdál.

"Zítra ji pohřbím," přerušil sám děda to mrtvolné ticho pokoje a vracíme se do kuchyně.
V slzách se loučím:"Já se u vás zase stavím..."

Stojím opět na ulici, za mnou jen zvuk otáčejícího se klíče v letitém zámku a představa starého muže v jednom pokoji s mrtvým psem...

.

.

.

.

.

.

Leží mi to v hlavě celý den...

V úterý ho vezmu do psího útulku vybrat nového pejska.

Bože dej, ať mě neodmítne...