Jak jsem si rozbila držku

a kdo za to může

Emoce jsou pryč, konečně o tom mohu napsat. Ještě včera, když jsem seděla u klávesnice, by mě prsty neposlouchaly a psaly by jen neartikulované nadávky.
Teď už je to lepší, po včerejším kině a při dnešní hodině navíc jsem jako ve vatičce.

To si takhle minulý týden jedu za výdělkem a docela spěchám.
Od maloměsta mě dělí už jen nepříjemné a nepřehledné serpentiny, ve kterých se moc rychle jet nedá. Vzpoměla jsem si na manžela, který mi PRAVIDELNĚ v těchto místech říká: "Ty si tady jednou rozbiješ držku."

Neuplynulo ani pět minut a měla jsem ji rozbitou.
 
Ale JAK?
Nepříjemné zatáčky jsem měla už dávno za sebou, přibržďuji u práce a zahýbám doleva na parkoviště. Najednou bomba zezadu (a když píšu bomba, tak opravdu rána jako prase), auto kamsi letí, vzdálenost mezi volantam a obličejem je v mínusových hodnotách, pak zase tělo zpět a já ležím! na svém sedadle a to vše během jedné pidisekundy. Opěradlo sedačky nevydrželo můj zpětný náraz po kontaktu s volantem.
Ležím, najednou ticho, auta přímo v centru nás objíždějí, já se hrabu do sedu a nechápu.
Naštěstí nekoordinovaný let mého auta nikoho nezasáhl, ale stojím poctivých 50 metrů od toho debila, co mi chtěl skočit do kufru.
Letmým pohledem zjišťuji, jak na tom jsem. Páté dveře promáčknuté, neotvíratelné, nárazník na maděru, výfuk zmizel, mě bolí setsakra za krkem, taky hlava, naštěstí krev žádná, ale nechybí klasická boule na čele (ta se ovšem vyvine až během následující hodiny). 

S lehkou dávkou potěšení  (pokud v tomto případě lze takové slovo použít) sleduji, že pan Jé-já-jsem-vás-neviděl je na tom podstatně hůř. Má na svém omšelém bavoráku rozbitý nárazník, oba světlomety, zmačkanou kapotu a pod autem pěknou kaluž vody, takže chladič plus vše kolem (cha cha, hajzle - pardon) a jako třešničku na dortíčku vystřelený airbag.

Už přichází obecenstvo, ale převahu mají moji příznivci, protože jsem přece ve "své" ulici, před svou prácí.
Zatím  se na sebe koukáme jenou z dálky, musím se držet, abych mu nevyškrábala oči a co hůř, je to známý. Takový ten co se zdravíme, protože můj kamarád s ním  pracuje.

Oba telefonujeme, kam volá on nevím, já volám policajty.
Stalo se to dva rohy od policejní ulice, takže jsou tu hned.
Jenže to není dopravka!
Ten darebák volal kámošovi policajtovi!

Ovšem to bychom nesměli být na maloměstě, protože kamarád policajt nemíří k viníkovi, ale ke mně a já poznávám svého bývalého přítele a teatrálně mu padám kolem krku a pláču (taktéž teatrálně a nahlas) a po očku sleduji, jak bourač čumí jako péro z divanu.
Jo, kamaráde, to je život.

Docela mě to vzpružilo, přestávám vibrovat, přijíždí dopravka a u mě se dostavuje jakýsi pocit euforie, protože si říkám: "Nikomu se nic nestalo, plechovky se opraví, sympatie lidu jsou na mé straně.."
Sebekriticky uznávám, že jsem pěkná potvora, protože po odevzdání všech dokladů do rukou zákona nastává dlouhé čekání a já tam stojím a usilovně přemýšlím, jak bourače co nejvíc urazit, když už mu nemůžu vynadat.
Padají ze mě pěkné perly:
"Jak dlouho máte řidičák?" ptám se jen tak, jakoby mimochodem.
"Že já musím kápnout vždycky na nějaké trdlo, co neumí řídit," brblám si dostatečně nahlas. A tak to šlo asi půl hodiny doplňováno očima v sloup a jasnými gesty.
Pro suverénního třicetiletého chlapa v obleku a s kufříčkem, co si myslí, že je pánem světa, to byla pěkná tortura, protože nemohl říct ani slovo, pouze obcházel svého zmačkaného bavoráčka a cukaly mu sanice.

V podstatě jsem ovšem dobrák, který nakonec podepsal do lžiprotokolu, že celková škoda na jeho voze je do 15ti tisíc a na mém to určí až pojišťovna, protože jinak by ten nešťastník přišel o papíry a tak sprostá zase nejsem, dobře si uvědomuji, že zítra se to může stát mě.

Je to moje několikátá nehoda, kterou zavinil jiný řidič a proto si dovolím jednu zkušenou radu na závěr.
Je nesmírně důležité, u jaké pojišťovny má ten viník zákonné pojištění.
Po všech zkušenostech je to moje první otázka na adresu dotyčného.
Ne každá pojišťovna má rychlé likvidátory, smluvní servisy a v některých musí být člověk hodně zkušený, aby mu přiznali opravdu všechno na co má nárok.

Tentokrát jsem měla opravdu štěstí.
Kooperativa všechno vyřídila obratem, moje auto je teď v servisu, tam mi na účet pojišťovny půjčili sice fabii, ale alespoň poznám, jak se jezdí velké části národa, zaplať bůh za to.
Odhad škody je na 90 tisíc, to jsem zvědavá, co bude stát to půjčené auto.

A slibuju, že v těch serpentinách budu jezdit pomaleji.