Budiž slunečno a neprš

Alespoň příští týden.

My s Destruktorem jedeme k moři teď v pátek, Alex za 14 dní.
Akce "Velké balení" nás postihla včera odpoledne. Protože stále ještě nejsme definitivně vystěhovány z předchozího bydliště, jely jsme dnes na výpravu za taškami, osuškami, prostěradly na pláž a podobnými věcmi, které člověk potřebuje jednou za čas.
Nějak jsme to zvládly a v docela slušném čase jsme se zase vracely zpět do vlídnějších míst.
Nenávidím balení. V hlavě si to vždy sesumíruji, poslední dva roky se výrazně lepším a dokonce si to hodím i na papír a pak různě připisuji a škrtám... nesnáším tu situaci, když mi tisíc kilometrů od domova chybí nějaká prkotina, kterých mám doma hromadu a tam ji musím koupit, protože ji FAKT potřebuji.
Některých věcí máme tolik, že je úplně jedno, která si co vezme (třeba nepřeberné množství plážových tašek), ale o něco se musíme pečlivě podělit, třeba o navigaci nebo o krásnou velikou koženou tašku, co pojme půl skříně a pořád vypadá poloprázdná. A o něco třeba Alex nemá zájem vůbec. Třeba o kyblíček a lopatky.
Nejvíc mi asi dělá problém pobalit jídlo, proto naše letošní rozhodnutí - užívat si italské kuchyně pěkně v originále bez vlastního vaření, vítám hlasitým pokřikem HURÁÁÁÁÁ, doladíme to jen nějakými BÉ-BÉčky k zakousnutí na pláži, balíkem vody a pár drobnostmi, kdyby nebyl poblíž nějaký "snídaňový bar".

Byla jsem z toho balení celá rozvrkočená, zatímco Alex si to vyloženě užívala.
"Balím ráda, ale nesnáším vybalování po příjezdu," překvapila  mě.
Má to úplně opačně než já. Já šílím při balení, ale následné vyklopení tašek do pračky při příjezdu mi nevadí, beru to jako takové nostalgické zakončení dovolené.
Destruktor se každý den ptá, jestli dnes už jedeme, zkusila jsem mu to i nakreslit, každé jedno vyspání jako barevné kolečko, které vždy ráno škrtneme, ale trochu se v tom utápí:
"Kdy bude zítra?"
"Až se vyspíš bude zítra," pokouším se chabě vysvětlit.
A druhý den ráno:
"A je teď zítra?"
"Ne, teď je dneska, zítra bude, až se vyspíš..." A tak je to každý den.
Ach jo, chudáček, doufám, že mi nepřestane věřit, když to takto matu.

Pro jistotu si v pravidelných hodinových intervalech obouvá průhledné vodní boty s krabem a ptá se, jestli UŽ. Moc se těší.
Však jsem také na letošní dovolenou měla jen jeden požadavek. Ať je to kdekoliv na světě, ale musí tam být na pláži písek. Loni v tomto ohledu Pula a její kamínková dětská hřiště a sklanatá pobřeží Destruktora trochu zklamala.
Milý Kapitán překonal všechna má očekávání a našel místo, kde se z toho písku mohu zbláznit a mnoho kilometrů nejít po ničem jiném než po krásné písčité pláži.
To místo se jmenuje Rosolina Mare a podle fotek na Googlu jsou tam místa turisticky kultivovaná i vyloženě pustá a divoká. Pro fotografa to skýtá možnost zajímavých procházek a my ostatní to pojistíme Biolitem na komáry a jinou verbež.

Teprve letos se Destruktor opravdu zamiloval do zmrzliny. Loni z ní měl spíše depku, protože s ní nedokázal manipulovat tak, aby nebyl jako prase a to on nesnáší. Takže než aby brečel, že má potečené ruce a bradu, raději zmrzku nechtěl.
Letos na loňské útrapy už zapomněl, pochopil princip obratného lízání a hodně si to vychutnává.
A také bádá:"Maminko, z čeho je zmrzlina?"
"Z ovoce a ze smetany."
"A z čeho jsou ty dobré dřevěné koronoutky?"