Doba děravá

...asi stárnu nebo co...

Že ráda šiju, koukám po módě a sbírám staré krajky, to o mně známí vědí. Odjakživa se ráda hrabu ve starých knihách a časopisech a zajímá mě dobové oblečení. Jednou proto, že kamarádka potřebuje pomoci s oblečením šermířského souboru, jindy proto, že od kolegy syn si koupil starou motorku a potřebuje "originál" pumpky.
A do toho něco soudobého, neb Alex jde na ples a všechny šaty, co má ve skříni už spolužačky viděly a je potřeba je přibít k zemi něčím novým.
Tak to šlo celé roky, občas jsem i na netu našla někoho s podobnými zájmy, co poslal předlohu k vyšívání, co nestála za nic nebo mě naopak okouzlil natolik, že jsem zůstala jeho  stálou fanynkou.
Dříve jsem u šicího stroje sedávala každou noc. Jenže pak jsem úplně změnila práci, ke stroji jsem sedala občas a to je tak akorát na to, aby za člověkem zůstávaly nedošité polotovary. Jak se přestane někde v polovině, moc špatně se za 14 dní zase navazuje.
Asi 3 roky předtím, než se narodil Mates, jsem řekla dost, takhle to dál nejde a zašla jsem do jednoho krejčovství, zda bych se tam nemohla nějak uplatnit, třeba i zpočátku učit za peníze, jen abych byla co nejblíže mým milým špulkám s nitěmi.
To, co se dělo potom, předčilo má očekávání mírou vrchovatou. Chodila jsem tam jeden den v týdnu, někdy jsem odcházela až hluboko v noci, to když se něco dodělávalo a už nemělo cenu odcházet od nedošitého. Naučila jsem se tam nějaké finty a neobvyklá technická řešení u komplikovaných střihů, přiučila jsem se klasice, ke které jsem jako samouk neměla kde přijít, pořídila jsem si též domů overlock a opravdovou parní žehličku a zásobovala svůj i Alexin šatník kvalitně a pečlivě ušitými modely. Paní švadlena by mě s nějakým aušusem domů nepustila. Postupně jsme se zkamarádily, jenže příchod mého miminka tuhle krátku idylku přerušil.
Díky předčasnému porodu, paní švadlena musela dokonce i sama ušít peřinky z mojí koupené látky a pak už jsme se vídaly jen tehdy, když jsem k ní začala chodit šít jako zákaznice, protože abych já sedla ke stroji, na to opravdu nezbýval čas.
Za tu dobu péče o Matýska jsem se párkrát vzepjala k něčemu většímu, to když potřebovala Alex obléknout na promoci nebo Starší na stužkovcí ples, ale jinak to za nic nestojí.
Stala se ze mě zašívačka, látačka a zkracovačka kalhot, protože na nic jiného si nedokážu najít čas.
Patrně i tak asi patřím mezi ohrožený živočišný druh, protože když se kouknu kolem sebe, tak je teď z nouze udělaná cnost, čím rozškubanější outfit, tím víc zapadající do průměru.
Nemám teď na mysli onu módu jakože "roztrhaných" riflí, triček a košil. To se mi líbí. Je to mnohdy hravé, má to vtip a úroveň. Myslím tím to, že když v rodině umře poslední babička, co si ještě uměla sednout  k šicímu stroji, tak maminka to asi už neumí  a ještě se nenaučila využívat služeb opraven oděvů a pak není na ulicích nouze o naprosto úděsné obrázky. Sličné dívky, možná snad dokonce i ze slušných rodin, obličeje vyvedené k dokonalosti dvacetišesti barvičkami, a když oko sklouzne dolů k nohavicím, málem by padl děsem. Kalhoty, delší minimálně o deset čísel, vesele si po nich šlape, až jsou ohavné od prachu a špíny a kus nohavice chybí, zbývají tam jen cáry, kterak si kus látky jednoduše odšlapala.
O chybějících knoflíkách, odervaných a nikdy nepřišitých poutkách nemá cenu ani psát, to je běžná věc, díra sem, díra tam, však co, vždyť mám tříbarevné nehty, tak jsem stejně nejkrásnější. Stala se z toho norma, kterou už nikdo neřeší, protože takhle přece chodí ve třídě kde kdo, není za co se stydět.
Je to v pohooo.
Řekla bych, že není.
Vzít do ruky kalhoty a odnést je do nejbližší opravny oděvů trvá desetinu času jako jít se vylepit ke kadeřnici. Ale doba je jinde, i když se asi nepřizpůsobím, třeba si alespoň zvyknu.

... ne, nezvyknu...