Sláva nazdar výletu,

zmokli jsem a jsme tu.

Dalo by se říci, že pokud se na displeji telefonu zobrazí taková předpověď

$$OBR471292$$

a při pohledu z okénka auta se vidí tohle,

$$OBR471294$$

nedá se dovolená u moře nazvat povedenou.
Naštěstí opak je pravdou.

Protože všichni zúčastnění neradi vstáváme v hystericky brzkých ranních hodinách, rozhodlo se, že pojedeme přes noc a až na nás přijde spaní, na hoďku, dvě to zapíchneme a pak budeme pokračovat dále. To se celkem povedlo, v řízení jsme se prostřídali a pohodovým tempem jsme byli kolem poledne na místě - v letovisku Rosolina Mare, asi 40 km jižně od Benátek.
Tak placatou krajinu jsem ještě neviděla a to i přes to, že jsem se narodila v Polabské nížině a žiji na Hané.
Pádská delta je území lagun, řek, kanálů, ostrůvků a poloostrůvků, rybářů, zemědělců a národních parků.
S každým kilometrem jsme měli co objevovat.
První dojem v Rosolina Mare byl trochu pokažen vlivem vedra a únavy po cestě, ale v dalších dnech jsem v plné šíři odvolala svou škaredou poznámku o farmě na turisty, protože každý si zde mohl najít to své. Pokud se chtěl někdo rochnit v bazénu za plotem svého resortu a nevytáhnout paty ven, budiž mu to dopřáno a pokud někdo jiný chtěl s dalekohledem lovit krásné pohledy na hnízdící ptáky všeho druhu v divoké pustině, mohl co srdce ráčilo.

My jsme od agentury vyfásli úhlednou žlutou vilku, jednu z mnoha, které zde vznikaly v sedmdesátých letech. Bohužel ta naše (na rozdíl od jiných) neměla v inventáři jízdní kola, docela bychom je užili. Strategická poloha našeho ubytování nám však umožnila být i pěšky za minutu v obchůdku (prý supermarket... no nic), v restauraci s česky psaným jídelním lístkem a za minuty tři až čtyři na neplacené a přesto pečlivě čištěné pláži.
Téměř pravidelný noční déšť měl i několik nesporných výhod. Při pobytu na pláži jsme tam bývali skoro sami, i když pak byl počet plážových prodavačů na každého z nás v těžké převaze, což zase velká výhoda nebyla. Co stálo za to, byl nádherný lehce provlhlý písek, vždy ráno učesaný traktorem na manšestr. Sen každého malého kluka, vyzbrojeného lopatkami, shrnovačem a bagříkem.
Jednou králem bábovkového království s hradem, podruhé ministrem cest a pánem tunelů nebo budovatelem pastí a záludných děr na dravou zvěř. Fantazii jsme meze nekladli, nakonec jsme vlastně všichni byli rádi, že máme sebou malé dítě jako záminku a nevypadáme blbě, jako když si v písku hraje sám dospělý.

I přes ty deště bylo teploučko, takže stačilo Matýskovi dokoupit gumové sandály se systémem průběžného odtoku vody, pláštěnku měl. Holky měly softshellové bundy a já vyměkla až na výletě v Padově, kde pršelo fakt moc, udělala jsem radost jednomu pouličnímu prodavači a dala mu utržit 5 euro za veliké paraple.
Byla to veselá příhoda, samozřejmě, že jsem se snažila smlouvat, ale on si stál pevně na svém. Na mé číslovky čtyři a tři tvrdošíjně kroutil hlavou a usmíval se naširoko, jak to umějí jen černoši, protože za našimi zády padaly k zemi potoky vody a on dobře věděl, že bych dala i šest.

Výletů jsme si udělali několik.

Padova - nádherné starobylé město s vyhlášenou univerzitou. Pamatuji se z dějepisu, že pokud měl člověk hovořit o nějaké významné osobnosti a nevěděl ani ň, věta "studoval v Padově" obykle zabrala. Od Galilea Galilei až po Jana Nepomuckého nebo Arnošta z Pardubic. K lepší představě o tomhle městě určitě přispěla okružní jízda vyhlídkovým autobusem, doteď nechápu, jak patrový autobus obratně projel uzoučkými uličkami, kde se dalo s domorodci v oknech téměř zdravit podáním ruky. Povozil nás jistě více než hodinu po nejvýznamnějších částech města, nevynechal ani univerzitní část, byl to moc hezký zážitek. Ke konci cesty se rozpršelo, aly my tvrďáci jsme do přízemí autobusu zbaběle neutekli!
Poté, co jsme zase skončili na stanici nástupu u Baziliky sv. Antonia, doufali jsme, že když dáme nějaký oběd v nejbližší restauraci, pršet přestane, ale lilo i po desertu.

Jedním z největších světových náměstí Prato della Valle jsme procházeli dvakrát. Ráno, ještě za hezkého počasí, byl tam trh se zeleninou a ovocem, Matýsek byl uchvácen tou plochou a běhal jako blázen, vyběhl mi z každé fotky, až jsem si na něj musela vzít kameru. Obrovský ovál s fontánou a vodním kanálem, který lemuje 84 soch je opravdu impozantní.
Podruhé už jsme obcházeli náměstí pěkně vzorně podloubími, zařízení to v děšti velmi praktické. Celkově bych Padovu charakterizovala jako město velmi přátelské k turistům v dešti, podloubí lemují většinu ulic ve starém městě.
Pro výlet v dešti určitě doporučuji.

$$OBR471293$$

Dva půldny jsme strávili v Chioggii, městě, kterému se právem přezdívá malé Benátky.

$$OBR471295$$

Je to ráj pro focení a protože při první návštěvě opět lilo jako z konve, proto jsme se sem za dva dny vypravili znovu, naštěstí to bylo z Rosolina Mare kousek.
Původní plán (samozřejmě kdyby nepršelo) byl přijet do Chioggie, zaparkovat na celý den auto a pokračovat místní dopravou (!), linkou č. 11 do Benátek. Mohlo to být zajímavé dobrodružství, protože je to podobné jako jsme zažili v Neapoli, linka se skládá z několika přestupů, začíná se lodí, pokračuje se vlakem a někde na trase je i autobus a pak zase loď. Výstup je v Benátkách na Lidu. Celodenní jízdenka na takovou atrakci stojí pro dospělého 16 euro a to by za tu legraci určitě stálo. Bohužel v tom proměnlivém počasí s se čtyřletým neposedou jsme si to netroufli. Že by důvod se na přesrok vrátit?

Mohli jsme si prohlédnout pravý veliký rybářský trh a celkově mělo tohle město ohromnou atmosféru. Dovedla jsem si velmi dobře představit v bočních uličkách postavy divadelních her Carla Goldoniho, který zde a v Benátkách většinu života tvořil a umístil sem i děje některých svých komedií.
Vždy ve čtvrtek se zde konají velké trhy, stánky s kdečím zaplní celé dlouhé náměstí.
Odcházeli jsme odtud bohatší o nějaké hezké hadříky na sebe, sušená rajčátka, barevné šátky a hezkou vlnu a úplně na konci, skoro až u moře nás nadchl obchůdek s muránským sklem, kde jsme dílo zkázy pro naše peněženky dovršili.
Když jsme u těch peněz, celkově je to rána, když pět lidí napochoduje do restaurace a jen co usedne, už to vždy stálo 10 euro. Někde se to jmenovalo "servizio", někde "coperto", ale za méně jak 1 euro za osobu se člověk v restauraci neposadí. Nu což, pokud se tam o člověka hezky starají, neřeším to, horší je když se jako host cítím krajně nespokojená a stejně to zacáluji. Naštěstí jsme měli (kromě prvního dne) spíše ty lepší zkušenosti, zejména co se člověk osmělil na trochu složitější domluvy.

Cesta zpět přes den a ne přes noc se osvědčila jako ta lepší varianta. Za Benátkami sjel Kapitán z dálnice a tak jsme si přejezd přes Alpy zpestřili mírou vrchovatou, dokonce za Travisiem jsme se chvíli ocitli ve Slovinsku a pak přes sedlo s 18 stupňovým stoupáním a klesáním vyjeli kousek od Villachu. Dobrodružné a velmi malebné.

$$OBR471296$$

Po půlnoci jsme byli doma a v dalších dnech už jen dát do pořádku fotky, video a podělit kamarády histrokami, špagetami a dobrým Chianti.