Poprvé a naposledy

Nevšední zážitek

Firma, kam občas (asi tak 5x týdně) zajde Kapitán, aby ji svou lstivou chytrostí vytáhl z nějakého počítačového průšvihu, pořádala zábavné odpoledne pro své zaměstnance a jejich rodiny.
Loni mi to nevyšlo, tak létali balónem bez nás, letos jsme se těšili, že si to užijeme.
Téma zábavy byl středověk a odpovídalo tomu vše. Od výběru kapely, uměleckého šermířského souboru, stylu občerstvení a stánků s řemesly a různými kejklíři.
Bavili jsme se opravdu dobře, ani jsem nestihla vyzkoušet všechny nabízené atrakce, ale dovedu žít i bez házení sekyrkami a dobrovolného položení hlavy na katův špalek.
S mrňouskem jsme se dívali, jak šikovně nebo úplně blbě zacházejí chlapi s lukem a kuší, opletli jsme si ozdobný kamínek měděným drátkem a ocenili šikovnost holčiček, co malovaly na sklo.
Bezva bylo tkaní a výroba sítí, náš mořský vlk se to chtěl chvíli i naučit, ale na to byla okolní vřava příliš veliká. Kvůli dlouhé sukni jsem musela odmítnout zkušební jízdu na koštěti a to i za cenu toho, že si neobletím pranýř a nedostanu tím pádem řidičský průkaz na koště. No co, doteď mi to procházelo, snad to tak i nadále vydrží.
Co jsem však úplně ignorovala, byl stánek věštkyně. Já, člověk absolutně k tomuto druhu "zábavy" imunní, koukám spíše přes prsty, když vidím, jak si lidé bez vlastního myšlení chodí pro radu k různým šarlatánům mystického byznysu.
Přišlo mi to vždy jako poslední štace pro někoho, kdo vůbec neví kudy kam a potřebuje jiného, aby ho někam postrkoval a neváhá mu za to i zaplatit.
Jenže Kapitán trval na tom, abych "vědmu" navštívila, že mu tím udělám radost a alespoň se dozvím, co prý nás čeká. Ha, ha, jako recese dobré. Tak jsem to brala a vyrazila do stánku té divé ženy.
Dosedla jsem na lavici, ona na mě koukla a něco řekla. V řevu středověkých pištců z pódia jsem neslyšela ani slovo, akorát jsem pochopila, že se mě na něco asi zeptala.
Pokrčila jsem rameny a ona řekla:"Kde není otázek, není odpovědí."
Aha, nejspíš jí mám říci, co mě zajímá v mé budoucnosti, stále jsem k tomu měla ten pocit jisté recese, tak jsem zahlásila, že začínám nový život a zajímá mě, jak se mi v něm povede.
A pak to začalo.
Vůbec to nebyla recese.
Ta zvláštní osoba mě rozebrala jako Lego na malé kousíčky, vysvětlila mi spoustu souvislostí mezi citem a rozumem, povídala mi dlouho a byla velmi moudrá.
Ne, nevím, co mě čeká a nemine, nevím, zda mě pozítří nepřejede auto, či za rohem nečeká velké bohatství nebo chudoba.
Vím spoustu jiných věcí, které se mi v mém novém životě budou moc dobře hodit.
Škoda, že jsem si nestihla zapamatovat víc, ze všeho, co mi řekla a že mi něco uteklo, kvůli její tiché řeči a venkovnímu kraválu. I tak to bylo zajímavé a poučné.
Měla jsem štěstí, tahle dáma byla chytrá a znalá žena a setkání s ní mě svým způsobem obohatilo.
O to víc jsem si uvědomila, jakou má tohle věštecké řemeslo (či umění, nevím) vliv na lidi, kteří ho využívají k nasměrování svého života. Přece jen, i takový materialista jako já, na chvíli podlehl atmosféře. Co když se někdo netrefí a zajdu k věštkyni, která není ta pravá? To může i hodně ublížit.
Přeběhl mi z toho mráz po zádech.
Ano, vyzkoušela jsem, bylo to zajímavé, ale bohatě mi to stačilo a jako předtím, i nadále si vystačím se svým vlastním rozhodováním, i když někdy to není vůbec lehké.
Odnesla jsem si i své osobní orákulum, co ho nesmím nikomu říci a když mi bude nejhůře, mám si ho číst. :-)

Ovšem já vám ho klidně povím a můžete si ho číst také, protože to jen vystihuje podstatu toho, že na většinu bolístek je jenom jeden lék:

...
...
...

Kurnik, někam se mi ztratilo, tak třeba příště.