Včera jsem si to musela oslavit

sama

Včera měla Alex 25. narozeniny.
Ani nějak nevím, proč o tom píšu, každý má přece někdy nějaké narozeniny, ale včera to bylo jiné. Ani jsme si nezavolaly.
Co je dospělá, stávalo se to, že na své narozky nebývala doma a slavili jsme to v termínech všelijakých, až jak měla čas přijet za námi domů. Díky shodě konce školního roku a oslavám své osoby měla pojištěno, že nedostane za vysvědčení vynadáno, vždyť kdo by nadával oslavenci. A že to občas dalo přemáhání... :-) Její systém lajdáctví a salámismu, na konci pololetí vždy vyvažován horoucím učením a napravováním průšvihů mi moc nevyhovoval, ale vždy to nakonec dopadlo dobře a když ne, kdo by na to vzpomínal, to už je dávno pryč a vystudovaná výška (všech 5 let na na první pokus) to jistí.
Ale to jsem odbočila. Vždycky jsme si na její narozky alespoň zvolaly a navzájem si popřály, já jí a ona mně, jako že jsem ta, co za to může.
Trošku si stejně myslím, že narozky dětí jsou i svátkem maminek. A je to moc prima, když si ti dva, co kdysi byli jedno tělo a jedna duše mohou spolu sednout, na chviličku se přitulit a třeba chvíli povzpomínat nebo si popovídat o plánech do budoucna, zkrátka, zastavit se a užít si jeden druhého, než se zase každý rozběhne za starostmi o chléb vezdejší. Nám s Alex se to letos nepovedlo, jela si odpočinout k moři s telefonem bez roamingu, ale až se vrátí, bude ji čekat veliký dort s láskou pečený a s radostí zdobený.