Pár slov

ještě za střízliva.

Vánoce jsou za námi, zrovna tak adventní věnce, stromečky, smažení kapři a nevolí svíjející se žlučníky.
Někdo Vánoce nesnáší, někdo se těší už od léta a spoustě jiných je to jednou, jak přišly, tak odejdou.
Kdo přežil, je prudce vržen do nového roku, bez vlastního přičinění a bez možnosti zařídit to jinak, jsme všichni opět o rok starší a co jsme loni nestihli, to už nedohoníme.
Česká pošta se prohýbá pod množstvím novoročenek a přání všeho nejlepšího do dalšího roku, přichází čas bilancování.
Každou chvíli slyším někoho, jak si dává všelijaká předsevzetí, že od prvního bude všechno jinak a zrovna tak často doléhá k mým uším i pevné odhodlání, žádné předsevzetí si nedávat.
Musím se přiznat, že i já navenek patřím k té druhé skupině, ale úplně tajně, v tichu své komůrky, aby to nikdo nevěděl, vždycky si na sebe ušiju něco obtížně splnitelného.
Proč to dělám? Nevím. Asi, abych měla co vláčet v mysli po celý rok a týrat sama sebe, že "už je květen a já nic".
Loni to bylo poprvé jinak. Mé tajné přání bylo, abych se dokopala dodělat všechno, co mám rozdělané. No, VŠECHNO je moc silný výraz, stačilo by NĚCO. A příští rok zase něco. Velké věci lze plnit jedině postupně, jak se člověk nechá zavalit  najednou vším, neudělá nic, to už jsem si také vyzkoušela. Povedlo se mi to dodržet a já objevila velmi hezký pocit, kdy má člověk radost sám ze sebe.
Ruku na srdce, kdo nemá ve své garáži, dílničce neba na psacím stole něco, co tam leží už kolikátý rok? A my dobře víme, že kdybychom se do toho pustili, tak to je za půl roku nebo možná za měsíc v chodu a dostaví se ten neopakovatelný pocit radosti, že jsme překonali toho horšího v nás a zvítězil pilný a pořádný.
Když měl můj muž 17 let, pokazil se mu pionýr. On ho tehdy rozdělal, že ho spraví a do té chvíle uplynulo již 37 let. Díly nebohého pincka jsou zavěšeny v zadním koutku garáže u stropu a vždycky, když do nich můj muž břinkne hlavou, jak v těch místech hledá něco jiného, řekne:"Sakra, musím to dodělat, ať na tom můžou jezdit děcka."
Říká to už tak dlouho, že "děcka" mezitím dávno vyletěla z hnízda a mají svá auta.
Ovšem teď se mu začalo blýskat na lepší časy, narodil se nám syn, má 16 měsíců a je tu reálná naděje, že až bude mít patnáct let, tatínek by mu toho pincka mohl složit. Bude-li na světě.
A proč to tady povídám?
Protože to souvisí s mým novoročním přáním.
Zdraví a štěstí vám jistě popřeje spousta jiných lidí, ale já vám popřeji něco jiného. Abyste každý v sobě našli odhodlání zprovodit  ze světa nějaký ten letitý nedodělek, něco, co odkládáme stále dokola každý rok a zdaleka se to nemusí týkat jen věcí.
A pokud patříte k té malé skupince pořádných lidí, kterých se toto vůbec netýká, tak vám přeji ať si ještě dlouho můžete užívat všeho, co vám dělá radost, protože na světě je krásně!