Au, pálí!!!

Jak naučit batole, co je to žár, dříve než obejme rozpálená kamna?

Co začal malý Destruktorek lézt, měla jsem velký strach z toho, že se někde spálí. Byl sice květen, když začal dělat se své ohrádky výpady do opravdického světa, tedy krbů a kamen jsem se moc bát nemusela, ale pečící trouba a plynové hořáky by úplně stačily.
Děsí mě na sebe převrácená pánvička s horkým olejem, stržená konvice s vodou na čaj, jen při  téhle představě mám husí kůži a okamžitě se mi vybaví známá neskutečná bolest spálenin, o trvalých vzhledových následcích ani nemluvě.
Prošla jsem různé internetové diskuse, zda úmyslně "trochu" spálit nebo ne, pokud ano, jak moc a čím...brrr. Drsné čtení!
Léto jsem strávila ve velmi pečlivém hlídání mrňouska, když jsem měla něco na sporáku a hodně jsem upřednostňovala zejména zadní hořáky a pekla jsem výhradně v čase, kdy bezpečně spal ve své postýlce.
Leč zima se blížila, v září už u chůvy občas zapálili oheň v krbu a mě se, při pohledu na otevřený oheň a pobíhající dítě zmocňovala lehká panika.
 
Pomohla mi náhoda.

Jeli jsem s Alex na státnice do Pardubic (přála si nás sebou jako talismany) a musela tam být už na 7:00.
Pro nás s malým to znamenalo, že jsme vystoupili u školy, doprovodili ji do vestibulu, počkali jsme, až se tam sejde více třesoucích se studentek v různém stádiu deprese z vlastních prázdných hlav a pak jsme odjeli do města, že budeme na telefonu čekat na další Alexiny povely.
Ráno bylo velmi nepříjemně studené, vítr ostrý a protivný, jedním slovem to nejhorší, pro pobyt s malým dítětem v "cizím" městě. Zaparkovali jsme tedy na jednom z mála míst, kde se neplatí, u Hypernohy, a vydali se pomalu směrem do centra, žádné spěchy, do oběda času dost. Došli jsem na začátek "Stalinky" a zima námi cloumala vší silou.
Život nám zachránil mléčný bar, snad jediný, který mi zůstal z dob mého dětství. Sedli jsme si, nechali si uvařit dva ovocné čaje a pomalu začali rozmrzat.
Dospělý ví, že když dostane čaj, musí chvíli počkat. Bohužel Štěpánek však nechtěl pochopit, že když před ním stojí lákavé červené pití, přelité do jeho flašky, nemůže ho mít a řval jako tur.
"Nemůžeš, pálí," snažila jsem se ho odstrčit a opakovala slovo "pálí". Přitom jsem se snažila čaj trochu vychladit přilitím studené vody z naší PETky, ale bylo to málo. Dala jsem mu napít a vtom se ozval řev ještě větší, malý si popálil celou pusinku. Ne moc, ale bylo to asi nepříjemné, nečekal něco takového, spíše se víc lekl a plakal a plakal.
Nerudné pohledy okolo sedících pracujících na svačince nás vystrkali z baru v rekordní rychlosti. 
Venku bylo rázem po pláči, protože ho zaujal srandovní pejsek.
Ještě však trochu v šoku, nechal se naložit na kočárek. To už byl čaj jen vlažný, tak jsem mu chtěla dát napít, ale nevzal si, bál se.

Byla to jen taková kratičká epizodka, ale pro další vývoj Štěpánkova strachu z horkého, naprosto zásadní.

Den pak probíhal už v pohodě, s postupujícím časem dokonce vykouklo i sluníčko, Alex státnice udělala bezvadně a cestou domů nás nikdo nezabil.

Slovíčko "pálí" se však již nasmazatelně zabydlelo v mazlíkově mozečku a já už jsem si od té doby mnohokrát ověřila, že když je nějaké nebezpečí spálení a já řeknu "pálí", okamžitě couvne a je vidět, že má respekt.

Varianta "trochu spálit" tedy funguje dobře a teplejší (nechci napsat rovnou, že horký) čaj se nám osvědčil.
Máte s tím někdo nějaké zkušenosti?
Docela by mě zajímalo, jak jste to řešili(y).