Měl dva psy:

retrívra a nutrii...

No, i takové věci se člověk dozví v přetopeném kupé rychlíku do Prahy.
Ale musím to vzít od začátku.
Na akci do Prahy jsem se nahlásila s chutí už někdy v polovině října, neboť to znamenalo, kromě trochy práce i výlet, setkání se zajímavými lidmi a jeden den bez Destruktora, což také není k zahození.
Tak, jak jsem kdysi byla ve vlaku pečená vařená, tak dnes už tímto dopravním prostředkem neumím skoro jezdit. Copak jízda, to by šlo, ale vždy to martýrium u pokladny!
Jakmile se naučím, co mám chtít za jízdenku a kolik stojí, do příště je to zase úplně jinak. Teď jsem třeba dostala úplnou novinku (novinku pro mě), tzv. síťovou jízdenku, která stojí 440 Kč, mohu na ni jet kam chci a kolikrát chci, jen musím být ten den o půlnoci zpět. To mi přišlo vtipné, kdybych se někdy chtěla ujezdit vlakem, za necelé pětikilo je to optimální.
Moc jsem litovala, že Pendolíno jezdí v jiné časy, než já potřebovala.
Škoda, třeba si ho užiju jindy.
Musela jsem vzít za vděk ícéčkem a věru mi tam moc dobře nebylo, když jsem viděla, jak špatně jsou označená sedadla s rezervacemi (tedy vůbec) a každou chvíli nastoupil někdo  a vyhodil rozsezeného, nic netušícího pasažéra bez rezervace do uličky a sám se uvelebil na jeho místě.
Úplné Člověče, nezlob se! Že na mé sedadlo nedošlo, byl příjemný bonus, ale jistá jsem si byla až těch pár kilometrů z Kolína.
Překvapující bylo, že většinu cesty jsem byla bez signálu, tedy nejen v tunelu, ale skoro všude. Těch pár sms, co se mi podařilo odeslat bylo vždy na několik pokusů.
Slečna sedící naproti mně a říkající všem, kdo jí volali:"Nazdar brouku," to nesla obzvlášť těžce, neboť nikdy žádný hovor, s kterýmkoliv broukem, se jí nepodařilo dokončit.

Praha mile překvapila. Ohavné hlavní nádraží, stává se díky přestavbě přece jen trochu lepším, bezdomovci vytlačeni do jiných zón, neobtěžují svými nesmyslnými požadavky, vzhledem ani pachem.
Cestou k Národnímu divadlu jsem si užila jízdy v cinkající tramvaji.
Jaký to zážitek, pro tetku z vesnice! Vltava mi poskytla pohled na muže v plavkách, vesele se ráchajícího ve studených vlnách jakoby nic, a kousek dál, jen pár metrů od hřmotící civilizace, seděli na loďkách rybáři, kteří očividně ignorovali, že je hektické pondělní odpoledne.
Akce se vydařila náramně, jen škoda, že to vše bylo tak na honem, že mi nezbyl kousíček času ani na jedno přátelské kafe. Jediný luxus, který jsem si stihla dopřát, byla pěší procházka zpět na nádraží, již za tmy a svítících vánočních dekorací. Obchody ve spleti historických uliček již pomalu zavíraly a v jedné chvíli to vypadalo pro mou peněženku docela bledě, když mě do maličkého klenotnictví vcucnul pohled na jemný zlatý prstýnek, takový ten, co si s ním člověk může hezky udělat radost. Bohužel mi byl velký, ale ani jsem moc nelitovala, za výlohou byl hezčí, než pak na pultě prodejny a objevená cena na krabičce se mi též vůbec nelíbla. U nás by stál polovinu. Inu, nejsem bohatý Rus, tak jsem jen pěkně poděkovala a odporoučela se zpět na ulici.
Minula jsem dvě prodejny s modely letadel, neopomněla jsem kouknout i dovnitř, zda neuvidím kamaráda Galahada, ale asi jsem se časově strefila do jedné z řídkých chvilek, kdy zde nic nereklamuje.
Zpáteční vlaky mi hezky navazovaly, tentokrát i rezervovaná sedadla byla viditelně označená, takže klid a pohoda, všechno jsem to prospala, výstupní stanici jsem odhadla dobře a vyhla se tak nebezpečí, že se probudím v Českém Těšíně.
Doma zatím nic neshořelo, polochorá Alex, hlídající čtvrtchorého Destruktora byla ještě čilá, aby mi podala denní hlášení, já jí vylíčila též všechno a mohly jsem jít spát.
Byl to hezký den.

$$OBR380105$$

$$OBR380106$$