Dopolední fraška

u okresního soudu.

Kdysi jsem chtěla být právnička a dokonce jsem na to nějakou dobu i studovala. Vše se nakonec zvrtlo jinak, ale prostředí soudů mám stejně ráda. Nedokážu to moc vysvětlit, snad ty různé příběhy lidských životů, kterých se zdejší stěny již za desíty let naposlouchaly nebo stále ještě striktně dodržované rituály, stejné dnes jako před stovkou let... působí to tady na mě zvláštní vznešeností.
A to i přesto, že dobře vím, že se o žádnou vznešenost nejedná, ale většinou jen o pěknou špínu rodinných vztahů/nevztahů, násilnického zla a zlodějských sprosťáren.
Ocitla jsem se tady dnes jako svědek, aniž bych vůbec chápala proč. Přišel mi dopis s modrým pruhem, ať přijdu k jednání ve věci podání svědecké výpovědi, že obžalovaný XY se dopustil porušení §bla, bla, trestního zákona.
Na vševědoucím internetu jsem se dočetla, že onen paragraf je o ublížení na zdraví, to znamená, že asi někdo dal někomu na držku a já to mám odsvědčit. Jméno obžalovaného mi vůbec nic neřeklo a ať jsem pátrala ve své paměti, jak jsem mohla, vůbec mě nenapadlo, o co by mohlo jít.
Pak už mi to přestalo vrtat hlavou, řekla jsem si, že nejdůležitější je, že nejsem já, ten obviněný, a tím to pro mě do dnešního dne zhaslo.
Přesně 8:30 jsem stála u dveří příslušné jednací síně a rozhlížela se po přítomných.
Nic.
Ani jeden z těch xichtů jsem v životě neviděla. Oni se mezi sebou bavili jako staří známí a po mně zase koukali divně, co tam jako asi chci. Ale nezeptal se nikdo z nich a já také mlčela, vždyť co je mi to toho.
Rozchrchlaný amplión zval do síně jednoho svědka po druhém a já tam seděla a vyřizovala si své  věci pracovní.
Došla na mě řada úplně nakonec.
Bylo 10:10, když jsem brala za kliku masívních dveří a vstupovala před soudce.
Po klasických formalitách se mě zeptal, zda jsem byla 10.února roku 2006 v jednu hodinu po půlnoci před Mexico barem.
Cha, chááá, to je vůl, jak si to mám pamatovat?
"Vy chcete vědět, co jsem dělala v noci před dvěma a půl lety?" Nevěřila jsem svým uším.
Prý, ať si zkusím vzpomenout.
No, vždyť říkám, vůl.
Tak tady máš odpověď:"Nevím."
Další perla:"Nevylučujete tedy, že jste tam mohla být?"
To, nelvylučuji, mohla jsem tam být, proč ne.
A když tedy připouštím, že jsem tam mohla být, nepamatuji se na něco neobvyklého?
"Ne, nepamatuji."
"A máte nějaké vysvětlení pro to, že je vaše jméno na protokolu ze zápisu městské policie z místa činu?"
Podlomila se mi kolena a v hlavě mi to začalo rachovat, asi jako když se na nádražní tabuli přetáčejí tabulky s odjíždějícími vlaky.
Znovu jsem si prohlédla obviněného a posté se ujistila, že jsem ho opravdu NIKDY neviděla, až dnes. Ale pak jsem přece jen vydolovala jakousi mlhavou vzpomínku.
Šly jsem s mou tehdejší kolegyní domů z jednoho večírku a moc se nám nechtělo ukončit rozjuchaný večer a řekly jsme si, že ještě na chvíli někam zajdeme. Naše slabost pro nachos nás hodně často zavála právě do Mexico baru, kde je útulno a číšníkují tam kamarádi. Tak to bylo i ten večer.
Vešly jsme do průjezdu a v tu chvíli mě něco zarazilo. Celý ten klenutý prostor byl naplněn něčím divným, jako bych cítila nějaké zlo.
Už se mi to párkrát stalo. Bylo mi tam velmi nepříjemně a úplně mě přešla chuť jít dolů do baru.
Jaruš na mě koukala, co je děje a nechápala proč stojím jako solný sloup. Pak vykřikla leknutím.
Na dlažbě byla kaluž ještě nezaschlé krve. Na jedné straně trochu rozšlapaná, velmi temná krev.
Vtom se odněkud vynořil městský strážník a chtěl po nás občanky. Byla jsem tak rozechvělá, že mě ani nenapadlo se ho zeptat, na co to chce. Zapsal si nás a pak si všiml, jak jsem obě vylekané. "Byla tady rvačka," řekla jen krátce, vrátil nám občanky a my už ten večer šly jen domů, najednou na nic jiného nebyla nálada.
Tuhle vzpomínku jsem řekla soudci a on ji nechal zapsat.
"Nic víc nevíte?"
"Ne."
A to bylo celé. Nikdy se nedozvím, co se tam stalo, komu a proč bylo ublíženo, proč ten měšťák napsal i mě do protokolu a proč jen mě a ne i Jaruš, když jsme tam byly obě...
Dopoledne zabité, nikomu jsem neuškodila, ale ani nepomohla, náhradu ušlé mzdy jsem nepožadovala, tak jsem shrábla ze stolku svou občanku a šla si honem vyzvednout do dětského koutku malého Destruktora, vždyť už měl dávno spinkat a já tam zbytečně ztrácela čas.