Návrat do Puly (už s fotkami)

Zimy bylo dost, teď trochu slunce!

A jak jsme řekli, tak jsme udělali.
Jarní Istrii jsme zažili před třemi roky a vzpomínky na ten týden byly tak nevybledle hezké, že jsme si s chutí naplánovali malou dovolenou opět ve stejném místě
Tehdy jsme tam toho tolik nestihli vidět!

Hodně jsem se přizpůsobili potřebám ani ne tříletého Matýska, takže letos, s téměř šestiletým chlapem už to bylo hodně jiné.

                                                        2010                               2013

Ano, žádný návrat není stejný a to nejen proto, že se jsme přijeli po nové dálnici, která se tehdy teprve stavěla a já se nedokázala v první chvíli vůbec zorientovat.

Stav, který Kapitán výstižně nazývá jako vzpomínkový optimismus mě pronásledoval celý den příjezdu, ale pak jsem to pustila z hlavy, nemá cenu hledat své staré šlépěje.

Neobvyklý zážitek hned na začátku:
Spropitné od číšníka! Znavený mladík byl tak zaskočen hosty ve své konobě, že ve chvíli kdy jsme mu diktovali svou objednávku přestal dokonce telefonovat. Při placení se mu nechtělo hrabat ve šrajtofli a vracet mi 4 kuny, tak mi dal pětikunu a řekl, že je to dobrý. Zkrátka salám.
Místní už jsou asi takoví. Na recepci si zase od nás vzala paní cestovní doklady, pak si zatelefonovala svojí známé, aby si objednala jakousi zeleninu a  přitom si nás zadávala do počítače, že mi připadalo, že budeme zapsáni jako 10 salátů a kilo chřestu.
Zkrátka pohoda.
Bylo nás pět a to že, apartmán měl dvě ložnice, dvě koupelny, kuchyň s jídelnou a hezkou terasu, bylo více než vyhovující. K moři to bylo asi 30 metrů. Tak blízko u moře jsem ještě nikdy nebydlela, ovšem co to znamená v praxi, jsme měli poznat až v následujících dnech, při dvou nočních bouřkách.

Počasí:
Cesta tam, přes Rakousko a Slovinsko převážně v lijáku, Alex si to odřídila opravdu poctivě. První den zamračeno, nebe i moře vypadalo hrozivě. Ale pak někdo mávl kouzelnou hůlkou a řekl, ať si to užijí a bylo hezky, sluníčko svítilo, sprchlo jen sem tam.
Pokud přišel větší déšť, tak v noci.
Trochu zakaboněný byl jen pátek, ale při odjezdu už bylo zase slunečno. Nic nenasvědčovalo tomu, že doma se zatím chystají takové velké povodně.
Teplotami vody a vzduchu nemohu sloužit, ale bylo to na krátký rukáv, sem tam na mikinu a v moři se dalo si hrát, jeden den i plavat.
Podle předpovědi počasí, která byla vytištěna z internetu na recepci se řídit nedalo, nestrefili se ani jednou.

Jídlo:
Hodně experimentů! Zkusila jsem pověstné istrijské lanýže, Kapitán si splnil chutě na ryby, Mladší si užila mořských plodů a Alex mi přišla nejodvážnější, když se pustila do chobotnic a krabů.
Nebudu se moc zmiňovat o tom, kterak v rámci hledání WC jsme skončili v mekáči a objevili (a v praxi prověřili), že Happy Meal stojí opravdu jen 19 kun. To byl náš chlapeček šťastný, protože jinde v restauracích vždycky jako mlýnek hrál svoje oblíbené "špagetýýýý s kečupééém".
Nakonec jsme ho převezli v opravdické kebabárně, kde si pomalu ujídal své masíčko a blaženě funěl, že "tady je to lepší než v mekáči".

Největší kuriozta:
Jako minule - na poloostrově Kamenjak. Tehdy kvetoucími orchidejemi a nádhernými přírodními scenériemi, letos k tomu všemu i Krabím festivalem.
Vůbec jsem netušili, že nejbližší vesnička Premantura je vyhlášená svými rybáři, jako nejlepšími lovci krabů. Dokonce to uvádí i světové gurmánské weby. My jsme k tomu přišli jako slepí k houslím, když jsme chtěli navštívit jednu poetickou zátoku, kde jsem minule byli tak sami, že jsme si mysleli, že se tam vůbec nesmí. Tentokrát už 200 metrů od zátoky byla narvaná auta mezi stromy, jak to jen šlo nahusto, samé místní značky.
Co to je?
A pak jsme to uslyšeli - živá kapela, ryk jako o pouti, vůně něčeho pečeného... ale vepřové to nebylo, milý princi.
Krabi, kam se podíváš.
Všechno zadarmo, neplatilo se ani za pití, k pečeným krabům se fasoval tácek a kus chleba... na to, že byl čtvrtek odpoledne... hodně neobvyklé.
Našich slečen se ujal jakýsi domorodec, ukázal jim, jak se dostat krabovi pod krunýř, co se jí a co se nejí, ale stejně jim to moc nechutnalo.
Ovšem krabí fotky na FB jsme jim udělali pěkné :-D.

Nejsilnější zážitek pro mě:
Městečko/vesnička Vodnjan. Pár kilometrů od vesnice Fažana, která je přervaná autobusy s turisty a vypadá jako špatný Disneyland, tady klid, ticho, skoro až mrtvo. Střed města s kamennými domy, jsou na nich vidět gotické prvky, jiné jsou ve stylu benátské renesance. Tam, kde dole sídlí banka nebo realitka, jsou
opravené, tam, kde omylem zůstali zapomenutí obyčejní lidé, jsou jen podepřené ruiny.
Zvláštní mix vznešenosti a chudoby, v místním baru skvělá káva jen za pět kun (všude jinde 10-12), spousta koček na malých dvorcích, kdybych měla pořádat fotografický workshop, tak tady by to bylo ideální, včetně mlčenlivých místních lidí, oblečených ponejvíce v teplákových soupravách. Ty úzké uličky na mě hovořily, dokázala bych se tam toulat hodiny.

Největší zážitek pro Matýska:
Cesta lodí kolem souostroví Brioni, kam se vozí turisti okouknout Titovu rezidenci a letní sídlo. Pochlubit se slony, co maršálovi věnoval Ghándí a velikým hotelem, do kterého občas přijede nějaká americká hvězda. Ovšem příroda je tu hezká, malý chlapeček byl šťastný, když ho občas ošplouchla nějaká větší vlna a moc si to užil. Viděl maják a racky zblízka, ovšem ke kormidlu se Stydlín postavit nechtěl.

Největší hrdinové:
Kapitán, Alex a Mladší, kterak si statečně každé ráno vyrazili zaběhat, zatímco my s Matesem, hajdaláci v posteli, jsme za tu dobu stěží stihli uvařit ranní kávu.

Nejhezčí zábava:
Kapitánovo "hraní" s kamínky.

Největší vychytávka:
V auty přeplněné Pule najít zdarma parkování na Monte Zero a pak jen po schodech seběhnout do centra.
O té přeplněnosti auty se musím zmínit, protože to, co tady, se mi ještě nikdy nestalo. Dvakrát jsem zastavila při výjezdu z boční ulice na hlavní za autem, o němž jsem si myslela, že také čeká na výjezd, ale po chvilce stání  mi došlo, že to auto na nic nečeká, ono normálně parkuje!!! Takže vycouvat (pokud to ihned vytvořená fronta za mou dovolila), objet a v šoku pokračovat dál.

Cesta zpět:
Cestu zpět považujeme při všech našich výletech jako dobrou příležitost ještě sjet z trasy a někam se podívat, když už jedeme okolo.
Minule to byl italský Terst - velmi vydařené, letos to mělo být slovinské "benátské" městečko Piran.
I když turistická sezóna teprve začíná, tady už bylo tam naplněno, že jsme se nakonec u vstupní závory otočili a jeli pryč. Třeba někdy příště v jiném čase. Alespoň jsme si užili malebnosti tohoto místa, i to málo stálo za to. Ráda bych se sem vrátila.

"Tak alespoň do Mariboru," zaznělo v autě. Tak dobrá, tam bychom se mohli naobědvat.
Ale ouha.
Maribor je pěkná díra.
Doslova. Leží v nádherné přírodě, všude kolem se tyčí vysoké kopce plné sjezdovek, vinic i lesů.
Ovšem i přeneseně.
Sobota odpoledne a ve městě chcípl pes. Restaurace i kavárny pozavírané, vnitřní město jako po evakuaci, sem tam nějaký zmatený turista. Připadám si jako v Česku, architektura Rakouska-Uherska je stejná, kdyby mi neřekli, kde jsem, tipla bych si, že Mariborská univerzita je Základní škola v Přelouči a na hlavní poštu si půjčili plány z pošty v Prostějově nebo naopak. A tak jsme tam nakonec na náměstí pod obrovským jinanem spořádali bagety z vlastního piknikového košíčku. A večeře? Tu už jsme měli pěkně "doma" v Břeclavi.
 
Sečteno a podtrženo:
Bylo to moc prima, děkuji všem zúčastněným!
Příště musíme při výjezdu z resortu zahnout doprava!