Trocha pesimismu před obědem

není na škodu

Těžké abstinenční příznaky mě dohnaly zpět ke klávesnci a já po více, než týdnu hledání sebe sama zjistila, že stejně nic nevyřeším, že se jen stávám štvancem vlastního neklidu, jak mi trefně přistálo v mailu. Útěky z domu a dlouhé výlety po okolí se velmi líbily mrňouskovi v kočárku a dnes mi doma nadává, že by raději někam ven.
No, má smůlu, budeme si hrát doma a pak jen pojedeme autíčkem brm, brm k babičce, což také miluje a je u toho nesmírně spokojený.
.
.
Já míním, okolí mění.
Větou: "Zajeď mi pro terpentýn," poslal mě manžel na nečekaný výlet do končin, kde jsem v životě nebyla.
Vysvětlil mi cestu, do ruky mi strčil lísteček s názvy divných tekutin a já si jela plnit bobříka poslušnosti.
Štěpánek v sedačce usnul po pěti kilometrech, takže s ním byla houby zábava, o tu se mi postaraly jen do podvozku mlátící šutry  hrubého štěrku, kterými byla posypaná suchá silnice.
Po chvíli jízdy se situace převrátila a za cedulí "silnice se v zimě neudržuje"  šutry skončily a začal sníh.
Do seznamu povolání, do kterých bych nikdy nešla jsem si připsala ředitele správy silnic.
Že je prodejna petrolejů, brzdových kapalin a olejů ve starém cukrovaru, to už jsem věděla, ale že mě čeká doslova industriální porno, to mě šokovalo až na místě.
Firemní šipka mě nasměrovala do širokého vjezdu, kdy na jednom pantu viselo křídlo brány, se kterým nikdo nehnul už mnoho let.
Opatrným slalomem mezi lagunami bahna jsem projížděla kolem rozpadených cihlových zdí, částečně zarostlých náletovými břízkami a směřovala ke dvěma komínům podivně osamoceně trčících k nebi. Nic nevypadá tak nepatřičně, jako komín, kolem kterého není žádná budova a on si stojí jen tak sám pro sebe, bez jakéhokoliv zjevného účelu.
Stejně tak obrovské jeřábové dráhy, směřující odnikud nikam, snadno přístupné části asi rozkradeny, nedostupné kusy zůstávají na místě a beze slov usvědčují zloděje.
Dlouhé budovy bez střech, slepá, vymlácená okna a hromady suti lemují to divadlo zkázy a zmaru.
Aniž bych to zaregistrovala, najednou stojím a dívám se do jedné z hal, kde na podlaze leží tisíce rozbitých tašek a trámů, jak se střecha propadla dovnitř. Je to tísnivé a bezvýchodné.
Rychle pryč.

Nakupuji podle napsaného seznamu, prokličkovávám zpět mezi bahnem a kalužemi, o nichž netuším, jak jsou vůbec hluboké a honem zpátky do civilizace, která ač nevábná, přece jen lepší než tohle divné místo.
 
A do seznamu nevítaných povolání dnes ještě jedno: ředitel zrušeného cukrovaru.